Každé sedmé dítě obětí týrání. A samo se neubrání

Téměř každé sedmé dítě se stalo ve svém životě obětí týrání, které má mnoho podob. Děti se nestávají obětí pouze ve své rodině, ale také ve školách či ve svých volných chvílích mezi vrstevníky. Násilí vůči dětem je přitom zavrženíhodné jednání, na nějž pamatuje i trestní zákon.

Fyzické týrání v rodině si lidé nejčastěji spojují s výpraskem za špatnou známku či špatné chování dětí. Není to však úplně pravda. Ne každý výprask musí být nutně týráním. Záleží na intenzitě a pohnutkách rodiče.

Mnoho rodičů si totiž své neúspěchy v profesním životě často kompenzují na manželce či dětech. Děti jsou velmi snadný terč hněvu dospělého, který se nebrání a v podstatě neklade odpor. Jsou tak dospělému vystaveny na milost či nemilost.

SERIÁL: NÁSILÍ A DĚTI Zaplať, nebo... Když rupnou nervy Právo silnějšího Láska a pár facek Agresivita je jako mor

Psychologicky získává dospělý rodič pocit převahy a své nadřazenosti - tedy právě to, čeho se mnohým dospělým v běžném životě nedostává. V té chvíli je již jen krůček k týrání. Mnoho rodičů navíc mohou mít v podvědomí prvky agresivního chování a různé úchylky, které pak mohou podpořit uspokojení z jejich chování vůči dětem.

Následky na celý život

Psychické týrání může být často krutější než týrání fyzické. Dětem tak mohou být odpírány věci, na něž jsou zvyklé, nebo ke kterým mají citový vztah či pouto. Útlak, který dítě prožívá, může vést často k trvalým následkům a poruchám citového vnímání.

Děti tak ztrácejí povědomí a cit pro to co je dobré a co je špatné. Často si pak chování svých rodičů vůči sobě samým osvojují a považují je za normální a to přesto, že uvedené chování jim přinášelo trauma a trápení.

Týrání nebo trest?

Od samotného trestu či spravedlivého „výprasku“ se týrání odlišuje pohnutkou, která rodiče či jiné dospělé k agresivnímu chování vůči dětem vede. Špatné chování či trest je v případě týrání pouhou záminkou k týrání.

Pohnutka k týrání pak je určité uspokojení z trestání dítěte, falešné pocity nadřazenosti a moci. Tyto pohnutky si samozřejmě týrající dospělý nepřipouští a vždy se bude obhajovat tím, že chtěl pouze dítě „spravedlivě“ potrestat.

Velmi škodlivé následky může pro dítě mít týrání ve chvíli, kdy ví, že se vůči němu děje bezpráví, ale je bezmocné tomuto bezpráví zabránit. Bezmocnost potom vede k těžším psychickým následkům.

Vše se musí řešit hned

Logicky se nabízí angažovanost druhého z rodičů, který by měl od týrání dítě ochránit a zamezit mu. V praxi se tak tomu velmi často neděje. Důvodem je existenční závislost rodiny například na živiteli rodiny, samotná psychická závislost druhého z partnerů (láska, naděje na zlepšení) či strach.

Pokud jeden z rodičů dítě skutečně týrá a jeho jednání má znaky týrání je třeba věc okamžitě řešit. Dítě to má o to těžší, pokud mu s řešením této situace nepomůže druhý z rodičů. Alternativou pomoc učitele, dalších příbuzných či lékaře, pokud ho dítě s následky týrání vyhledá. Možností je také využití bezplatné, tísnové linky pro děti.

Hrozba mnohaletých trestů

Nutné je rodiče od dítěte izolovat. Dítě musí získat možnost „azylu“, vědomí, že jedinou alternativou není návrat do prostředí a podmínek ve kterých bylo týráno, ale je zde více možností, které ho ochrání.

Týrající rodič se totiž sám o sobě jen velmi zřídka napraví. Často jde pouze o dočasné a spíše proklamované zlepšení, které po čase vede zpět k zaběhnutým kolejím.

Trestní zákoník zná navíc přímo trestný čin týrání svěřené osoby dle § 215 Trestního zákoníku, kdy pachatel za týrání dítěte může být odsouzen k trestu odnětí svobody až na 8 let, pokud je týrání provedeno zvlášť surovým způsobem, nebo je vykonáváno po delší dobu.

rob, ŽenyproŽeny.cz