Šelmička ze skandinávských lesů
8.1.2010 00:00 | Zvířata - KOČIČÍ SERIÁL„Dříve jsem choval perské kočky. Ale protože jsem chtěl mít něco jiného, než mnoho dalších chovatelů, koupil jsem z Dánska svou první norskou lesní kočku Kassandru,“ říká chovatel Martin Šanda z Prahy.
Bylo to v době, kdy se u nás začaly rozšiřovat mainské mývalí kočky, které se Martinu Šandovi také líbily. Nakonec se ale přece jen rozhodl pro norskou lesní kočku. Ty se u nás v té době ještě nechovaly, takže musel svoji první „norku“ Kassandru koupit až u manželů Lindových v Dánsku. Má ji dodnes a s ní i její děti, vnučku a pravnučku.
Kočky jsou zvířata, která – na rozdíl od psů – nikdy neztratila svou identitu, svůj názor. „Pes bude svého pána milovat a podřídí se mu, i když mu ubližuje, nebo ho doslova týrá. S takovými případy jsem se už setkal,“ říká chovatel. Ale kočka je jiná a soužití s ní je tím pádem setsakramentsky těžké.
Aby se kočky cítily dobře
Mít tajná přání je podle Martina Šandy doménou dětí a mladých lidí. On má přání veřejná. Přeje si například, aby se všechny kočky u něho doma cítily dobře, aby s lidmi žily rády a nic jim nechybělo. A samozřejmě, aby byly zdravé.
„Ta samá přání mám i pro všechna koťátka, která od nás odcházejí do nových domovů k novým majitelům. Aby jejich život byl spokojený a nic jim nechybělo, považuji za mnohem důležitější než to, aby byly nejkrásnější a na výstavách dosahovaly úspěchů,“ tvrdí chovatel.
Martin Šanda má však jeden cíl. Tím je co nejlépe uspět na výstavách, což by bylo jistým zadostiučiněním za jeho chovatelskou péči. Těší se na letošní Světovou výstavu koček ve Švýcarsku. Věří, že jeho kočičky na ní budou úspěšné a přivezou si z ní zasloužené medaile.
„Kdyby to nebylo letos, nic se neděje, vždyť tato výstava se koná každý rok. Možná pak právě na té příští dosáhnu svého cíle,“ dodává Martin Šanda.
Zajímavosti o norské lesní kočce
- Norská lesní kočka (Norwegian Forest Cat) je jedno z nejstarších plemen, o jehož původu je několik verzí. Pravděpodobně ale vzniklo z angorských koček vyvezených do Norska v 16. století.
- Druhá verze o jejich vzniku říká, že byly do Norska dovezeny už okolo roku 1000. Jejich vlastí je údajně oblast Malé Asie. Jejich zbarvení je neobvyklé pro evropské kočky, ale na druhou stranu velmi podobné tureckým kočkám.
- Organizací FIFé byla norská kočka uznána roku 1912. V 70. a 80. letech minulého století se rozšířila do celého světa.
- Toto polodlouhosrsté plemeno se chová velmi vřele ke své rodině, ale k cizím lidem bývá poněkud chladné. Kočka má klidnou, trpělivou povahu, málokdy je plachá a samotářská. Je hodně samostatná a nezávislá. Po předcích zdědila odvahu a neohroženost.
- Na nové situace si norská kočka zvyká bez problémů. Vyžaduje ale svůj osobní prostor a jistou dávku svobody. Úporně si chrání své teritorium a i po skoro tisící letech je stále velkou lovkyní. Kočky, které mají přístup k vodě, prý pořád ještě dovedou rybařit.
- Norské kočky se musely přizpůsobit drsným skandinávským podmínkám. Byly nuceny lovit a lézt po stromech, díky čemuž jim dodnes zůstaly silné drápy.
- Jejich srst má dobře vyvinutou podsadu, která je chrání před silnými mrazy, svrchní srst je hustá a nesmáčivá. Díky tomu je kočka schopna vydržet teploty v rozmezí +30 ˚C až -40 ˚C.
- Pokud jde o zbarvení, jsou u norské lesní kočky povoleny plné barvy, jednobarevná srst v přírodních odstínech, černá, modrá, červená, krémová, bílá, stříbřitá.
- I přes svoji statnou postavu a velitelské vzezření stále působí elegantně. Svým vzhledem připomíná rysa. Tyto kočky váží od tří do devíti kilogramů.
- Pro norskou lesní kočku je hlavně důležitý výběh a možnost vybít si energii. Nejvhodnější je, když má možnost se proběhnout po zahradě, ale také se může vyřádit na různých prolézačkách.
- Péči o srst je nutné věnovat pozornost zejména v době línání. Po zbytek roku se musí alespoň jednou nebo dvakrát týdně vykartáčovat. Na límci a ocasu by se mělo postupovat zvlášť opatrně, aby se dlouhá srst nepoškodila.
- Před výstavou se kočka nesmí koupat.
mw
Přečtěte si také |
---|