Hej, ty velkej, pojď si hrát

Přece – tady jsem!

Mám asi nového kamaráda. Přijela k nám na návštěvu smečka lidiček a měli s sebou jednoho krásného, velkého, černého labradora. Měl jsem radost, že si se mnou bude hrát. Ale on jen stál a nic. Nevěděl jsem, proč. Copak jsem tak malý? Snažil jsem se ho přesvědčit, že jsem hrozně společenský. Běhal jsem kolem, olizoval ho, válel se před nim.

Po chvilce si mě všiml (že by mě předtím neviděl?). Ale snažil se mě uklidit do patřičných mezí.

Prý ho to se mnou nebaví dovádět jako štěně...Ale jestli si to jeho páničkové přeji, dovolil, abych zůstal v jeho blízkosti.

To jsem byl rád. Už jsem se od něj nehnul, dokonce jsem se snažil ho napodobovat, třeba v ležení. Naše společná hra na mrtvolky mně moc unavila. Ale jsem rád, že mně můj velký kamarád Black přijal. Kdy zase přijede?

PEJSKŮV BLOG další díly: Jsem Skot a trpím Byl jsem ztracený! Jsem vegetarián! Ňamka z nočníku

Plný uzlík radosti

Krabice s hračkama, s kterými mám dovoleno si hrát, neustále bobtná. Každá návštěva mi něco přinese. Já bych tedy raději něco dobrého k snědku, ale prý to nesmím... Tak nakonec i pískací zvířátka jsou dobrá.

Ze všech hraček mě ale nejvíc potěšil uzlík. Taková hloupost a kolik radosti mi udělala. S uzlíkem se tahám,vrčím na něj, plácám s ním po zemi. Představte si, že ho mohu i kousat, nikdo mně nenapomíná. A když mně tahle hra unaví, klidně na uzlíku usnu.

Já vůbec nevím, proč se lidem nelíbí, když je láskyplně kousnu třeba do ruky, do nosu nebo ucha. Ucho je totiž nejsladší místečko na jejich tváři. Jenže oni mě hned napomenou: Kousat se nesmí! Tak aspoň, že mám ten uzel. Vrr, ňaf!

A těším se na vaše psaní v Pejskově poště.

mw

Přečtěte si také
Pomóóóc, sebrali mi kostičku! První výlet – autem na Moravu Uzená dobrota a tolik křiku