Děti si vymýšlejí, přehánějí i lžou. Proč asi?

Je třeba rozlišovat upravenou pravdu, milosrdnou lež nebo promyšlenou nepravdu, která slouží k prospěchu lháře. Už malé dítě si občas poupraví skutečnost tak,  aby získalo nějaké výhody. Lži bývají v tomto věku ještě velice průhledné a spontánní. Mezi svými vrstevníky však brzy pochopí, že svalit vinu na druhého je nejsnazší. A tak za všechny průšvihy může někdo jiný, jen ne náš potomek. Jak se zachovat, když nejde o nic vážného, ale my moc dobře víme, že nám dítě lže?

Důslednost se vyplatí

I v takovém případě bychom měli být nesmlouvaví. Dítě je třeba vést k tomu, aby se nám nebálo říct pravdu. Za dobrovolné přiznání průšvihu bychom proto měli dítě především pochválit. Vždyť říci pravdu vyžaduje velikou odvahu, a to je třeba ocenit. Pak teprve můžeme s dítětem probrat „průšvih“

Může vás zajímat S dcerou od zklamání ke zklamání Střídavá péče se vrací do hry Nezatracujte babičky a dědečky

Dítě by mělo vědět, že každá situace se dá řešit. A že my mu můžeme pomoci jedině tehdy, budeme-li dobře znát všechny okolnosti. Musí mít také jistotu, že jsme mu vždy připraveni věřit. Ale současně si musí dobře uvědomovat, že když jednou naši důvěru zklamou „provalenou“ lží, budou se muset hodně snažit, aby ji získali zpět. Trestat je však třeba s chladnou hlavou a sankce za lež musí být vždy přiměřená.

Nebezpečné a rafinované

Lži puberťáků bývají daleko rafinovanější a také nebezpečnější. Na -náctileté totiž čekají velice nebezpečná lákadla -  diskotéky, drogy, alkohol, náhodný sex s neznámou osobou i jízda v noci autem s podnapilým řidičem. Mnoha těmto nástrahám lze společnými silami (rodič+dítě) uniknout, pokud ovšem o jejich blízké hrozbě rodiče vůbec vědí. Jenže pubescenti jen těžko chápou, že máme o ně velký strach, že je nechceme zavírat doma a izolovat od vrstevníků, ale potřebujeme vědět, kde doopravdy jsou. Myslí si, že nám do toho nic není a klidně zalžou.

V takových chvílích hodně záleží na tom, jak pevný je vzájemný vztah a jakou důvěru jsme si mezi sebou vypěstovali.

Co nechceš od druhých, nedělej sám

Napadlo vás někdy, jak často říkáme sami dětem polopravdy? A jak snadno je někdy samy odhalí? Vše se dá přitom s přihlédnutím k věku dítěte říct popravdě. Buďme svému potomkovi dobrým příkladem a ukažme mu, že lhát není třeba.

Máme-li doma přesto chronického lháře, měli bychom zvýšit pozornost. Příčinou totiž může být velká nespokojenost, nedostatek sebevědomí, strach, úzkost, pocit nezájmu ze strany rodičů. Možná se dítě snaží na sebe připoutat pozornost dospělých.

Lhaní není příčinou, ale důsledkem

Lhaní je totiž psychická obrana před vlastními problémy, které v člověku vyvolávají stud. A soustředíme-li se pouze na to, abychom odhalili a potrestali lhaní, nelze počítat se stoprocentním úspěchem. Zkusme se zajímat o emocionální prožívání našeho dítěte.

Dítě musí ze strany dospělých cítit, že je milováno, i když zažívá stud. Pokud si není láskou blízkých jisté, selhávají všechny tresty i odměny. Ty se totiž zaměřují jen na změnu chování, nikoli na stud, který je kořenem lhaní. Ve skutečnosti se tak pocity studu jen zesílí.

Lada Mašková

Přečtěte si také
Jsou šátky na nošení dětí dobré? S ním se kamarádit nebudeš  Slepé střevo u dětí je lépe neodstraňovat