Diskuse ke článku:
Mám pravdu, když jeho syna nechci?

Pročítám tento příběh a teď životní problém Milky a se všemi, jaké máte názory. Musím říct, že nemáte pravdu a nevíte nic, neboť v té situaci nejste. Já s ní naprosto cítím a souhlasím, aby si kluka k sobě nebrala.
Jsem necelé 3 roky vdaná a vzala jsem si muže, kterému ex nechala
2 kluky. Rozdíl je v tom jen, že jednomu už bylo 20 let a druhému, když jsme se vzali, tak 15 let. Staršího vyhodil, neboť dělal problémy. Nevyučil se, nechtěl jít ani dělat, táta odcházel do práce, doma bordel, no a hlavně chtěla, aby ho živil a syn se bude flákat. Druhý, toho jsem už zažila já a až do dneška.
Bývalou máme pod námi. V manželství též nefungovala, vše dělal můj muž. Vařil, nakupoval, jen výchovu zanedbal. Po odchodu své ženy se upnul na syna a rozmazlil ho. Je tam hodně znát, že jeho bývalá žena nefungovala. Když Vám to popíšu stručně, nedělala doma vůbec nic. Jen do práce, spát a do hospůdky. No a musíte uznat, že sám chlap nemůže pak vše zvládnout, natož výchovu.
Dnes je synovi tedy už 19 let, ale výchova je zanedbaná. Jaképak, že je to jedno, zda si vyčistí zuby v 9 hod. či v 10 hod. Snad jdu hned, jak vstanu, nebo teda po snídani. Nečistí si je vůbec. Není naučen, aby o sebe dbal.
S jeho tátou jsme se vzali, ale do dneška máme spolu hádky, rozbroje a velké. Vždy kvůli němu. Neboť se snažím napravit, co ta jeho zanedbala, nebo vlastně oba jsou na vině. Žije s námi ještě můj syn, též stejně starý věkově, ale můj mi funguje - je samostatný, studuje a jde si za svým cílem. Mám ještě dceru a ta má už svůj život.

Jsem v právu, když syna nechci? To je divná otázka. Chtění nebo nechtění nemá přece s právem nic společného.
Jinak, pokud si zakládám rodinu s mužem, který už má nějaké děti, nelze počítat s tím, že je vygumujete. Manželův syn je úplně přesně stejně jeho, jako vaše dítě.
Divné je jen to, že jeho matka vám ho chce "dát". To bych spíš litovala toho kluka, než vás, když vlastní matka na něho kašle.
Těžko z něj bude zlatíčko, když žije s pocitem, že ho nikde nechtějí. Samozřejmě, že nebude uznávat autority, bude zlobit - je to běžná snaha upozornit svět na to, že existuje.

Odpověď na 90  |  Tak to mě teda pobavilo. V tom případě, kdybych se o takovéhle dítě se žádným řádem nestarala, bude to vypadat takto: za celý den nevyčištěné zuby, za celý den nepřevlečený - to znamená celý den by byl v pyžamu - a polévku by nejedl lžící, ale pil (protože je to přeci rychlejší, než se zabývat lžící) dát mu bryndáček na jídlo jako miminu a krmit ho lžičkou jako mimino (jednou za mámu, jednou za tátu...), večer žádné mytí nebo takovým způsobem, že proteče tolik vody u něj, co za měsíc, nebo mu napustit vanu, ve které bude jen stát, lepit si hračky na dlaždičky a pak vyjde z vany suchý... nedělal by žádné úkoly, neučil by se, všude doma by byl bordel z jeho vytahaných hraček...
Tak já teda nevím, jestli takhle někdo vychováváte svoje děti, učíte je na tu anarchii, tak se pak nedivím, když ostatní za vás musí opravovat tuhletu výchovu...
Jinak nevím, proč mám být zdrojem všech potíží Já. Já nebyla u jeho zrodu a jeho výchovy od malička - to byla jeho Máma, takže ta je zdrojem všech problémů, co nyní jsou...:-(((

Odpověď na 78  |  ...především proto, že si je sama přiděláváš. Chybí Ti odstup, nadhled, nebrat věci tak vážně a striktně.
Jo a k Tvé poslední otázce - proč bys tohle všechno sem psala - odpovím. Máš pochybnosti. Máš pochybnosti o správnosti svého jednání, někde v hloubi duše tam zasuté jsou. Máš pochybnosti o celém svém současném životě a od nás jsi chtěla, abychom Tě podpořili, politovali, souhlasili s Tebou. Tak, asi tak. :-)

Odpověď na 78  |  Nedá mi to, musím znovu. Popsala jsi ve svém příspěvku několik aktivit, které po synovi svého manžela chceš. Označila jsi je jako základní věci potřebné k životu. Tím máme vysvětlenu jednu věc - Ty máš, bohužel, zcela jiné priority, než má to dítě a evidentně i než jeho otec :-))
Zbytečně se fixuješ na nějaká pravidla, na nějaké "normy". Nepochopila jsi doposud, že pro život není důležité sníst oběd ve 12 hodin a čistit si zuby v 9 večer. Nejspíš za to nemůžeš, takovéhle věci nasáváme od dětství. Ale problém je v tom, že nejsi tolerantní k lidem, kteří to prostě mají nastaveno jinak.
Naprosto vůbec se tomu klukovi nedivím, že Tě "ignoruje" - udělala bych to taky. Pokud je z domova zvyklý na "anarchii", těžko ho budeš předělávat k obrazu svému. Ano, použiju slovo "předělávat", a je nejvýstižnější, protože Ty se nesnažíš o výchovu (a když už, tak o nějakou pěkně pokřivenou), ale o to, aby všichni měli na věci stejný pohled jako Ty.
A že s tím narazíš u dítěte, je logické. Děti jsou - na rozdíl od nás - ještě čisté a nezkažené. A proti tomuhle budou podvědomě bojovat vždy.
Zmiňuješ problémy ve škole. Z toho, co popisuješ, mi přijde, že by chlapec mohl mít nějakou lehčí mozkovou disfunkci - ale je to jen odhad, protože v první řadě si myslím, že je to jen nevhodné prostředí, ve kterém se nachází a které mu brání se rozvíjet dobře. Návštěvou specializované poradny nic nezkazíš, to jediné Ti mohu schválit:-)
Jinak ale stále zůstávám u názoru, že jsi to především Ty, kdo je zdrojem všech těch potíží...

...chybí mi tady takovej objímající smajlík... víš, takovej, jak jím dáme najevo, že s tím druhým soucítíme... tak si to tak nějak představ...
Šikovná holka:-)..

Je to opravdu těžké. Ale zkuste si představit, že by to bylo opačně. Že byste si chtěla vzít k sobě svého syna. Podle toho, co říkáte, ten chlapec tím získá.
Tady bude největší problém v tom, že všichni automaticky předpokládají, že se postaráte vy. A to není fér.

Je mi teprve 13 let, ale byla jsem také obětí. Naši jsou rozvedeni a můj pravý otec si našel ženu. Po 1,5 letém vztahu se vzali. Táta měl firmu, peníze se mu do kapsy sypaly jedna báseň. Trochu (trochu víc) ho zneužívala. Ale, tak co už, no...
Ona měla z předchozího vztahu 2 děti, já mám starší sestru. Od začátku jsme nevycházely, ale vůbec! Celý pobyt u mého pravého táty se mu vnucovala, ňuni ťuti, abych se k němu nedostala... Před tátou na mě byla jako andílek. A když táta byl v nedohlednu, proměnila se v protivnou, hnusnou mrchu, která byla zlá, že to možný není... Táta mi to samozřejmě nevěřil, když se před ním chovala tak ''hezky''...
Vím, jaké to je mít ''macechu'', co vás nesnáší... Takže, když už, nedávejte to aspoň moc najevo. A když už jo, tak málo... To dítě to taky nebere 3× nejlíp!

Úplně Vás chápu. Vztahy nejsou nikdy jednoduché. Většinou mají dost starostí ti dva (případně 3 nebo 4, co k sobě patří) sami se sebou.
Moje kamarádka měla podobné pocity jako Vy, ale přežila to. Kluci od jejího manžela vyrostli a oni se teď věnují společné dceři.
Já mám kvůli nechutnému rozvodu svého bývalého také plné zuby a jsem ráda, že k němu děti nechtějí chodit. On o ně také nijak extra nestojí a oni už jsou skoro dospělé.
Mám přítele, který má také děti. Stále mě pronásleduje pocit, že by jim nemusel tolik dávat, ale na druhou stranu mu do toho nezasahuji. Jsou to jeho děti. Musím uznat, že on se k mým dětem chová hezky.
Zkuste v klidu manželovi vysvětlit, že on se o své dítě má právo starat, jak moc chce, ale to samé nemůže chtít od Vás. Držím Vám palce.

S mým současným mužem (letos po více jak 4 letech jsme se brali) máme dohromady 2 kluky -já 17 letého ve střídavé péči téměř 5 let a můj muž 13 letého, o kterého se má starat jeho matka, od jeho 3 let.
Letos se snažíme (podotýkám oba) získat do péče toho 13 letého, protože si to kluk přeje. U matky byly nějaké potíže s jejím partnerem, její prací servírky. Byl často doma sám.
Souhlasím s Katarinou, že se svou láskou si berete celý jeho život, nejen jeho. Děti za nic nemohou. Tak to je.
Miluji ho z celého srdce, i jeho syna. Vztah se vyvíjí postupně a chvíli to trvá. Takže nemohu říct, že bych jej milovala stejně jako svého syna, ale chovám se tak k němu a láska se postupně zvyšuje. Musí být vůle a vzájemné sympatie.
A problémy? Společně je zvládneme.

Mám podobnou zkušenost, protože jsem 1,5 roku žila s mužem, který měl 5ti letého syna. S manželkou nebyl rozvedený. Syna jsme měli každý 3.den. Nejdřív mi to nevadilo. Ale přítel na mě velice brzy přehodil veškerou zodpovědnost v péči o syna. Já měla na starosti, jestli se včas nají a napije, jestli má vyčištěné zuby. Já řešila jeho problémy s mluvením. Bylo mi vytýkáno, že nechci malého vozit do školky. Bylo mi vnucováno, že mám být jako jeho "druhá máma". Nejvíc mě ale pobavila hláška, že bych se o důležitých věcech měla radit s jeho ženou a jemu bychom to už jen oznamovaly.
Po tomhle jsem pochopila, že jsem pro něj byla nová, mladší chůva pro jeho syna. Jeho jedinou zásluhou bylo to, že si syna vyrobil, a tím to pro něj všechno skončilo. Myslím, že díky mě si mohla manželka aspoň někdy odpočinout a mít čas jen pro sebe. Také mi došlo, že asi nebude tak hrozná, jak mi přítel tvrdil.
Malého jsem měla ráda, ale budování vztahu s dítětem chvíli trvá a když dítě do něčeho tlačíte, většínou se jen tak nenechá. To bylo přesně to, v čem se přítel vyžíval. Nechápal, že mě malý vezme za ruku, až bude chtít sám. To samé platí i o puse na rozloučenou a ostatních takových gestech.
Byla to pro mě obrovská zkušenost. A i když jsme se nakonec rozešli, na malého si občas vzpomenu. Což se nedá říct o expříteli:-)

Já vás chápu, taky bych to nechtěla, pokud by to nebylo nezbytně nutné!!!
Jen prosím neríkejte, za co utrácí alimenty. Copak je to její jediný príjem. Ex taky riká, ze to mám na cigára. Ale já si vydělávám, a ty dva tisíce mě nevytrhnou, to nepokryje ani polovinu nákladů na dceru!!!
Jinak s vámi souhlasím.

Dobry den, nechcem tu rozpisovat litanie... Svojho manzela som spoznala, ked uz mal dve deti z predosleho manzelstva. Tie deti su sucastou jeho zivota, neoddelitelnou sucastou, bez ohladu na to, ake su. Ja som mala na vyber. Predsa si nemozete z cloveka vyberat, ze chcete zit len s jeho castou. Tak to nefunguje.
Takze, mile damy, ak nechcete deti manzelov z predchadzajucich manzelstiev, ste bud hlupe alebo velmi sebecke. Katarina

Dobrý den. Úplně Vám rozumím. Mám přítele, který má z předchozího manželství 2 dcery, které u něj bývají na víkend jednou za 14 dní. Jejich matka by pořád chtěla zvýšit alimenty, sama však do práce chodit nikdy nechce a peníze utrácí za alkohol a pobavení. Děti navádí proti nám a že by je nějak suprově vychovávala se říct taky nedá. Nějaké návyky na čištění zubů po ránu, umývání rukou po WC, uklízení pokoje atd., to je asi úplně stejné jako u Vás.
Nejhorší na tom je, že si připadám taky jako ta nejhorší já. Také se je snažím k něčemu naučit, třeba ten úklid, ale ony to uklidí jen povrchově, aby to vypadalo a je to. Skoro nikdy se mě nezastane ani jejich táta... je rád, že je má, a proč jim něco pořád přikazovat. Jejich táta bydlí v domě s rodiči, takže děti se chodí rozmazlovat i k jeho rodičům. A to pak je výchova, která nemá žádný účinek.
Jen jsem Vám chtěla říct, že tyhle problémy nemáte sama. Ale žádnou pomoc Vám nedoporučím, protože žádnou neznám... jen pevné nervy :o)

...tento váš vzkaz, milé dámy Petro a Milko postižené dětským terorem, k pozvracení úplně postačí. Ani se tady nemusíte pořád dlouze zmítat ve vysvětlování.
P.S.: Možná, že ty zlobivé děti něco trápí a neumějí to dát jinak najevo... Snažte se je pochopit a nevidět jen sebe, jak vám svým nevděkem ubližují. Jsou to přece jen děti na rozdíl od vás (ne)dospělých...

Ahoj Milko,
když jsem četla tvoji odpověď, tak jsem v ní přesně viděla naší malou, která se chová úplně stejně. 5 let se jí opakují stejné věci: připoutej se v autě, ukliď si po sobě věci, u jídla se neleží a mohla bych pokračovat nechutně dlouho...
Fakt s tebou soucítím a úplně tě chápu. Ale kdo nezažil, nepochopí...
Myslím, že bychom si hodně rozumněly:)
Měj se krásně a nenech si ničím zničit tvůj vztah s manželem.

Odpověď na 76  |  Nechtěla jsem již reagovat na žádné příspěvky, ale stejně mi to nedá, když to tu se zájmem čtu. Vysvětlím tedy ještě další věci pro ty, co nepřečtou všechny reakce i moje, a pak vytrhují různé věci z kontextu.
Jako první věc napíšu, kdyby manžel při našem seznámení měl syna ve vlastní péči nebo střídavé, ani bych se s ním neseznámila, protože jsem takový vztah nechtěla a tudíž ani nehledala. To, že má syna, jsem věděla a byla s tím smířená. Od začátku u nás byl syn jednou za 14 dní tak, jak to většinou všude bývá a je to zcela normální věc.
Tím, že to byl můj první vážný vztah, hledala jsem opravdu někoho, s kým zůstanu ve svém životě co nejdéle. Jako tu někdo píše, co bych dělala, kdyby se Ex něco stalo... tak je jasný, že bych syna neposlala do děcáku a musela se smířit s tím, že budeme jeho nová rodina. Ale to je situace úplně jiná, nedá se srovnávat s touto.
Dále vysvětlím, ano ačkoliv syna znám od jeho 4 let a od jeho 4 let se mu o ty víkendy od samého začátku snažím vysvětlit základní principy denního řádu naší rodiny - ráno se nasnídat, převléknout se, vyčistit zuby, hrát si nebo dělat úkoly, uklidit si po sobě, večer se jít vykoupat, v rozumnou dobu jít spát... jo, mezitím se pořádně najíst, napít - tak věřte mi, že ani po těch 4-5 letech toto syn nedokáže udělat sám od sebe. Pokaždé mu musím všechno opakovat stokrát, aby to udělal - základní věci, které prostě patří k životu!
Pak další věc, jak tu někdo psal, alimenty od otce jsou jako výživné a Ex si za ně splácí jiné věci, tak věřtě, syn je hubený na svůj věk a kdybychom ho nenutili do jídla, celý den nic nesní ani nevypije! U jídla se chová jako mimino, u oběda sedí dvě hodiny a jí studené jídlo. A takhle to je u nás pokaždé. Já už na tohle nervy nemám. Kolikrát mi tímhletím přijde, jako když ho znám teprve rok, a ne takto dlouhooo. Můj manžel je k tomuto velmi flegmatický - ještě jeho učím, jak se k němu jeho syn má a nemá chovat. Věřte, že je to vyčerpávající a kort nyní, když máme svoje vlastní dítě.
Syn je ve druhé třídě. Od první třídy nosí každý týden min. jednu poznámku, hrozí mu ředitelská důtka a umístění ve zvláštní škole. Chvíli neposedí u ničeho, něco si vytáhne za hry a vydrží u toho pět minut. To samé, když má dělat úkoly - sedí u nich celý den, protože není schopný se soustředit na jednu věc.
Jako jeho máma má povahu, že všechno musí být podle něj. A jakmile to tak není, urazí se a není s ním řeč. Když se mu člověk vlídným tónem snaží něco vysvětlit, co se má a co se nemá... neposlouchá a dotyčnému řekne "nech mě". Neví, co je autorita - ve škole, doma, na návštěvě, nikde... Drze si říká o dárky, aniž by si je vůbec zasloužil...
Jak tu psala Petra, že s nevlastní dcerou chodí k psychologovi ona... já o tom také přemýšlela, že by ten kluk potřeboval psychologa jako sůl a že bych ho tam musela dotáhnout já... No, nyní má jít s vlastní mámou a manželem, tak jsem zvědavá, jak to dopadne...
Ale věřte, že takové dítě dokáže rozvrátit náš současný vztah, a to já prostě nedovolím, ačkoliv syna je mi líto. Mám k němu jakýsi vztah a on ke mně. A není to o tom, že ho úplně odmítám - to jsem nikde nepsala, jen to že ho akceputuju o ty víkendy, co u nás má být...
Dále mi ještě nedá reagovat na to, proč bych měla být sobecká, že chci v životě jen jedno dítě. No, každá nejsme jako matka Tereza, která dokáže milovat a vychovávat jakékoliv dítě. Jsou ženy, které děti nechtějí vůbec a vědí proč. Jsou ženy, co chtějí mít mateřskou školku a taky jim to brát nebudu. Každá žena si pořídí tolik dětí, na kolik se cítí, aby je mohla řádně a slušně, svědomitě vychovat a dát jim to nejlepší. Kolikrát si milovnice dětí udělají dvě tři děti a pak nejsou schopny se o ně starat a pořádně je vychovat. Vidím to kolem sebe, kolik dětí je od mala nevychovaných a ze svých rodičů si dělají akorát dobrý den - rodiče na ně nemají čas nebo sílu a nervy a ani si to nedokážou přiznat, že jako rodiče selhali...
Navíc, co si budeme povídat, taky je to o penězích, že jo. Hodně matek si pořídí děti, aby nemusely do práce, protože se o ně stát postará... Já budu chtít do práce co nejdřív, nechci se doma upíchnout k dětem:-( Moji rodiče taky chodili do práce, byla jsem od mala v jeslích, pak ve školce a nestěžuju si, že by ze mně vyrostl nějaký člověk bez lásky a nějakýho citu...
Proto všechno mi jedno dítě stačí. Budu se snažit ho vychovat tak, jako jsem byla já sama - aby dcerce v životě nic nechybělo, ale zároveň věděla, že nic není zadarmo a o vše se musí zasloužit. Taky chci, aby něco poznala (jsme docela aktivní s manželem, sportujeme, cestujeme) a do toho všeho se snažíme zapojit i syna (který bohužel o spoustu věcí ani nejeví zájem)...
Dalo by se toho napsat na tohle téma ještě dost a dost. Ale už se opravdu víc obhajovat nebudu. Pro někoho budu nadále sobecká já (co pak je teda Ex), někdo mě zas pochopí... Akorát asi kdybych byla já ta sobecká a hrozná macecha, u které by žádné dítě nechtělo být, tak mi pak řekněte, proč bych o tom všem psala a proč by mě to teda tak trápilo?

On je problém v tom, že malou nic nebaví. Přihlásili jsme ji na tenis, zaplatili instruktora a věci okolo. A byla tam dvakrát.
Teď jsme ji přihlásili na házenou, kam strašně chtěla. A po první hodině řekla, že už tam nepůjde, protože trenérka jí poroučela:)
A to je přesně ono. Ať se člověk snaží sebevíc, není to nic platné.
Na zimu jsme jí zaplatili hodiny lyžování. Ale myslím si, že to dopadne úplně stejně jako vždycky...

Odpověď na 70  |  Řekla bych, že nikdo nikoho neosočuje. Každý člověk má na věc jiný názor, a tak to má být.
Nicméně se ohrazuji proti tvrzení, že ti, co reagují negativně, nemají žádnou zkušenost. Druhá manželka mého ex manžela, ač sama vlastní děti mít nemohla, tak našeho syna nesnášela. Neměla důvod, nebo možná měla, nevím. Teď to už neřeším. Vím jen, že každá koruna, kterou jsem pro syna chtěla, se neobešla bez obviňování, urážek a podobných chuťovek ze strany nové manželky.
Každopádně mladá paní měla 5 let šanci si najít k tomu "nevychovanému" synovi cestu. To, že si ji nenašla a nemyslela dopředu, je jen její chyba. V 27 letech se to nedá svést na to, že byla mladá a nezkušená.