Připadám si málo milovaná. Poradíte mi?

Chodím s přítelem dva a půl roku. Když náš vztah začínal, cítila jsem se zbožňovaná a milovaná. Dával mi najevo svou lásku všemožně – i okolí to fascinovalo, jak mě pořád obletoval.

Ve vztahu byl přítel vždycky ten hlavní iniciátor ať šlo o trávení společného času, volání si, plánování. A doteď to tak je.

Samozřejmě, já už nejsem tolik pasivní, jak jsem bývala. Avšak pořád je on ten iniciátor.

Problém je, že mi občas přijde, že už všechno není takové, jak bývalo. A já to pak chci mermomocí vrátit nazpátek.

Vím, zřejmě je to sobecké vyžadovat neustále tolik lásky od druhého. Nemohu ale jinak. Jsem asi hrozně náročná.

Není to vždycky. Když jsme sami, je to v pořádku a přítel mi dost projevuje svou lásku. I když tedy občas se ve mě ozve touha po silnějších projevech...

Celý problém nastává ve chvíli, kdy jsme spolu ve společnosti nebo když je ve společnosti pouze on sám a já s ním nejsem. Baví se tam i s ostatními kamarády.

V ten moment se u mě začne projevovat pocit úzkosti, že se mi přítel dost nevěnuje a že už mě tolik nemá rád. Nezadržitelně se ve mě probudí zoufalost z toho, že nikdy nebudu tak milovaná, nebo alespoň že už mi to nikdy nebude tak projevovat jako tomu bylo první rok.

On mě pořád přesvědčuje, že mě nemá o nic méně rád. A také tvrdí, že ho unavuje neustále mi to dokazovat.

Z dalších příběhů Mám smůlu na partnery. Vždycky potkám exota S druhým sňatkem přišly zoufalé problémy Kvůli manželovým dcerám myslím na rozchod Bojím se, že si něco udělá! Mám ho vzít zpátky?

Měli jsme dokonce krizi – svými "výstupy" jsem přítele dohnala do stavu, kdy si nebyl jistý, jestli mě miluje. Protože, jak mi řekl, jsem mu pořád opakovala, že mě nemá dost rád, až si tím nebyl jistý ani on sám.

Když nastane taková situace ve společnosti, nedokáži si poručit. Najednou v sobě cítím nějakou tíseň a nevím si rady. Přemýšlím nad tím, jak přítele zaujmout, aby se mi věnoval... i když jsem tedy zatím na nic nepřišla. A tím pádem začnu být zoufalá, přestanu se s ním bavit, úplně ho ignoruji.

Jednou jsem dokonce takhle ze společnosti utekla, aby se o mě přítel zajímal. Zabralo to, měl o mě strach. Dosáhla jsem ale opačného efektu, než jsem původně chtěla. Byl naštvaný a lásku jsem si pochopitelně nevynutila.

Samozřejmě, on to bere jako scénu, že jsem strašně přecitlivělá a je z toho pokaždé na nervy. Pak to vždycky řešíme a snažíme se přijít na to, jak s tím bojovat.

Ty chvíle jsou pro nás oba moc těžké, jsme z toho emocionálně vyřízení a já žiji ve strašné nejistotě. Nikdy nevím, jestli ty moje výstupy jsou oprávněné nebo ne.

Přitom to není tak, že by se mi přítel vůbec nevěnoval. Ale on už se prostě na mě pořád zamilovaně nedívá, není na mě pořád přilepený...

Z dalších příběhů Také máte na mateřské pořád jen dovolenou? Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne? Manželství máme hezké, můj muž mě ale ranil Jsme ideální pár, kamarád nechce ideální vztah

Nevím, co s tím mám dělat. Nechci příteli ubližovat. Jemu přijde, že mi svou lásku dává najevo dost a je z toho unavený. Několikrát mi i řekl, že možná potřebuji někoho jiného, kdo to bude umět lépe a s kým budu šťastná.

Já však vím, že to přítel dokázal a že s ním jsem byla šťastná a že to byl on, kdo mi to předtím tak projevoval. Nedokáži si představit, že by to někdo jiný uměl lépe. Ale proč to dělal předtím a teď tu potřebu takovou nemá?

Na tuhle otázku mi pokaždé vysvětlí, že to není tak, že by mě nemiloval, ale že v tu chvíli chce být ve společnosti i s ostatními. Říká, že se mnou přece může být, až se s nimi rozloučí a navíc že spolu máme také jiné chvíle pouze pro nás.

Vím, že každý vztah se vždycky někam posouvá a že to nikdy nebude stejné jako na začátku. Já se ale nějak neumím smířit s tím, že už s přítelem nezažívám ty chvíle jako předtím.

Všechno beru strašně emotivně a jsem přecitlivělá. Vím, že ani já to příteli neprojevuji tak moc, jak sama od něho vyžaduji. Pak se cítím hrozně provinile. Ovšem v ten okamžik nevím, jak to řešit a jak si to vysvětlit, abych z toho nebyla zoufalá.

Předem moc děkuji za jakoukoliv radu.