Adam, Adéla, Alena, Alice, Alžběta, Andrea, Aneta, Anežka, Anna, Antonín, Barbora, Bohumil, Dana, Daniel, Daniela, David, Eliška, Eva, Filip, František, Františka, Gabriela, Hana, Helena, Ilona, Irena, Ivana, Iveta, Ivo, Jakub, Jan, Jana, Jarmila, Jaroslav, Jaroslava, Jindřiška, Jiřina, Jiří, Jitka, Josef, Kamila, Karel, Karolína, Kateřina, Klára, Kristýna, Ladislav, Lenka, Libuše, Lucie, Ludmila, Lukáš, Marcela, Marek, Marie, Markéta, Marta, Martin, Martina, Matěj, Michaela, Michal, Milan, Milena, Miloš, Miroslav, Miroslava, Monika, Natálie, Nela, Nikola, Olga, Ondřej, Patrik, Pavel, Pavla, Petr, Petra, Radka, Renáta, Roman, Romana, Růžena, Soňa, Stanislav, Šárka, Štěpán, Štěpánka, Tereza, Tomáš, Václav, Veronika, Věra, Viktorie, Vít, Vlasta, Vojtěch, Zdeněk, Zdeňka, Zuzana.
Co sudičky přály mi. Na vše stejně člověk zůstane sám
zpět do příběhů25.10.2009 00:00 | Příběhy
Mezi vrstevníky jsme pochopitelně prožívaly peklo. Hodně se nám posmívali, že chodíme jako cikáni. Děti dovedou být kruté, když se někdo odlišuje, ani ne vlastní vinou...
Nikdy jsme neměli peníze, matka vše utratila za cigarety a zbytečnosti. Strašně jsem se snažila, aspoň jak to šlo, na sobě pracovat, Už v páté třídě jsem si prala oblečení a tak. Pomáhala nám babička – ona byla ze své dcery (naší mámy) opravdu nešťastná.
Postupem času jsem začala mít lepší výsledky ve škole, chodila jsem trošku slušně oblékaná. V plnoletosti jsem pak odešla bydlet na svobodárnu. Jenže ono to neskončilo. Hledala jsem "toho pravého", ovšem většinou se mi kluci vyhýbali, protože znali můj původ.
Přece jsem ale potkala jednoho, který mi moji špatnou rodinu nezazlíval. Chodili jsme spolu a nakonec jsme se vzali.
Manžel zdědil rodinný domek, kde jsme žili s babičkou. Já jsem začala studovat a dohánět to, co jsem chtěla dělat už po základce. Podařilo se mi odmaturovat, pak se nám narodila dcerka a po třech letech syn.
Jenže můj muž se ke mě postupně začal chovat s opovržením. Ponižoval mě, měl dvojsmyslné narážky na mou rodinu. Přitom já jsem si nepřála nic jiného, než společně vytvořit rodinné zázemí, toužila jsem po klidu a domácí pohodě.
Náš vztah tak chladl, že to bylo neúnosné. Nechtěla jsem to vidět, věnovala jsem se dětem a babičce, která už nemohla chodit. Sex byl mezi námi zřídka. Bylo to kvůli mě, já jsem nechtěla. Protože prostě, když byl na mě hrubý a ponižoval mě, nemohla jsem s ním spát. Manžel se choval čím dál hůř právě proto, že jsem ho odmítala.
Po třinácti letech se objevil muž, který byl jeho opak. Milující, slušný, hodný, i děti ho mají rády. Odešla jsem a žila s ním. Jenže on si napáchal obrovské dluhy, které splácí, jak se dá. Po třech letech mi dokonce tajně vybral kreditní kartu, když neměl na dluhy a ostatní věci. Vůbec mi neříká, jaké závazky kde má a jaké kroky podniká. Dozvídám se to, až když je velký malér. Je sice hodně pracovitý, stále se snaží, ale jeho příjem na tyto náklady nestačí.
Musela jsem se zadlužit kvůli partnerovi i já, aby se nedostal do maléru s policií. Přitom já sama si teď poměrně slušně vydělávám. Ale nezůstává mi nic, protože musím platit za jeho nerozvážné činy. Dva roky jsem kvůli tomu byla napůl cesty zpátky k manželovi, který o to velmi stál. Nakonec jsem se však rozhodla pro rozvod.
Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ
Manželství máme hezké, můj muž mě ale ranil
Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu
Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne?
Se šéfem málem v posteli. Jak teď?
Jenže to peklo stále nekončí. Ani můj partner není totiž z dobré rodiny – takže mu nikdo nemůže pomoci, stejně jako mě. Bojím se, aby zase někde něco nepodepsal za mými zády. Pořád se zabývám tím, že mě tak zadlužil a strádají tím hlavně moje děti.
Ze stresových situací se u mě objevily zdravotní problémy. Špatně se mi dýchá, třesu se a potím, je mi moc zle. Takže beru léky a snažím se nemyslet na to, že zase nemohu dětem koupit ani jogurt.
Zkoušela jsem také docházet k psycholožce, ale bohužel mi to moc nepomáhalo. Na všechno, i na ta nejhorší rozhodnutí, stejně člověk zůstane nakonec vždycky sám.
Děkuji za případnou radu.
Diskuse: Co sudičky přály mi. Na vše stejně člověk zůstane sám
zprávička Janušce
22.12.2009 | 23:43 | od:Janulko, já nevím, zda jste věřící, třeba kdybyste se pomodlila, ať vám Bůh ukáže správnou cestu, a pak pozorovala, co se bude dít, třeba by vám něco otevřelo oči i srdce, jak žít dál.
Já bych vám radila odejít od partnera. Ale je to moc těžké. Je těžká doba. Ale snad kvůli dětem bych to udělala. Děti vás potřebují zdravou. Stresy se na dětech moc poznamenají.
Měla jsem tři partnery a skoro všechno jsem zažila skoro jako vy. Hrubost, alkohol, potom dluhy. Stala jsem se invalidní. Odešla jsem od všech třech partnerů. Mé zdraví je notně podlomeno.
Ale co se týká dětí, úžasně vyrostly ve tři nádherné bytosti. Vzaly si hodně ponaučení ze života mého. Možná je to i proto, že jsem je odevzdala do rukou P.Marie. Protože to, že se ze všeho tak vylízaly, není jen samozřejmost. Jsem na ně hrdá a jsem štastná mamka. Dcerky jsou vnímavé k druhým, chápavé, odpovědné, moudré, laskavé. Mají skvělé partnery a hodně cítí i se mnou, pomáhají mi.
Kéž vám tedy moje prostinká rada taky časem pomůže vyřešit váš život. Budu se modlit i já za vás, vaše děti. A kéž byste byla i vy štastna a měla po boku skvělého člověka, který by byl vaší oporou. Moc vám držím palce!
Držím palce
24.11.2009 | 07:45 | od:Náš příběh je velmi složitý, ale výsledek je ten, že jsem se po jednom incidentu, kdy mě držel pod krkem, odhodlala a vyhodila ho. Bylo to v prosinci po Vánocích. Zbytek svátků jsem probrečela...
Dlouho jsem byla na dně. Časem jsem našla sama sebe, finančně jsem to utáhla také (máme dvě děti). Ale jedno je hlavní: prostě jsem to přežila! A po letech jsem si našla muže svého srdíčka... Nejvíc mě teď s odstupem času štve, že jsem to neřešila dřív. Hodně se to na mě psychicky podepsalo.
A jak dopadl ten můj manžel? Ihned po odstěhování začal chodit s paní. Je s ní stále, ale podvádí ji a je na ni hrubý... Myslím, že nikdo se v dospělém věku nezmění - někdo nemůže a někdo nechce. Navíc, kdo je z původní rodiny zvyklý na psychické týrání a vydírání, ten to bere jako normu a ten se opravdu nepředělá. A to byl i případ mého ex.
Takže, hlavu vzhůru a hlavně se to všechno pokuste vyřešit tak, aby vás to co nejméně bolelo!
Podobná dilema
27.10.2009 | 17:21 | od:Tiež som si položila otázky typu "Ako dlho ešte?", "Stojí to za to?", "Musí toto môj syn znášať?".
Žijeme v sociálnom byte v garzonke a ak nedoplatíme nájomné za pol roka, tak nás vo februári vysťahujú. Je mi ľuto, no ja ho po vianočných sviatkoch opúšťam. Na zázraky dávno neverím a na jeho sluby typu "Veď všetko dám do poriadku a nejako to vyriešim" už nemám silu.
Aj keď nie sme svoji, tvoríme rodinu, ktorá by mala držať pohromade. No niekedy to nie je možné a možno sa po mojom odchode so synom spamätá a naozaj to nejako vyrieši.
Ľúbim ho a som ochotná sa k nemu vrátiť, no bez dlhov. Láska na vzťah nestačí. Dôležitá je aj dôvera, prístup k tomu druhému a podobne.
Opsáno
27.10.2009 | 10:44 | od:Proč ale píšu. Našla jsem si přítele a je také nemocný. Co mi ovšem trvalo dlouho, bylo pochopit, že tu nejsem na světě, abych se obětovala. Ano pomoci, ale ne sama obětovat svůj život. A žít s někým, kdo mi vybere kartu? To už nejste rodina.
Je potřeba si odpovědět na tyto otázky: Co vám dává ten vztah – je to bezpečí, starostlivost, opora? Asi ne. Co tedy? Uvažte sama, jestli kvůli takovému člověku pošlete do háje svoje touhy, nároky a možná i štěstí.
poslední příspěvek: 22. 12. 2009 23:43
ČÍST VŠE / REAGOVAT