Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu...
zpět do příběhů31.8.2009 00:00 | Příběhy
Už ve čtvrtek jsem měla zařizování, že jsem celý den běhala po městě. Samozřejmě, že mi ujel autobus a já čekala na zastávce hodinu na další. Vybil se mi mobil. A příšerně mě třeštila hlava, i když se mi tohle „normálně“ nestává.
|
|
V pátek mě čekala jedna životní zkouška. Začala hned ráno, ale výsledky jsem měla až v pozdním odpoledni. No, skoro navečer.
Navíc pařilo slunko a bylo vedro k padnutí.
Domů jsem se vrátila úplně bez šťávy. Unavená. Ne – to je slabé pojmenování. Vyčerpaná!
Padla jsem do postele. Zítra už bude dobře. Mám přece to nejhorší za sebou...
V sobotu jsem se nemohla probudit. Na očích olovo, víčka odmítala poslušnost.
„Chce se mi spát. Spát se mi co? Chce. Co se mi chce? Spát...,“ říkala jsem si s Janem Werichem jako ve známé pohádce Byl jednou jeden král.
Spát se mi chtělo, ale téměř tříletý synek měl jiný názor: „Mamicho stáhej,“ tahal mě za vlasy a pusinkoval po obličeji. „Už je aáno, víš.“
Nedá se nic dělat. Vstávám z postele a ještě v polospánku ho chci převléknout z pyžámka. Marně. Kluk spal ve špinavém tričku a v kraťáskách plných písku z pískoviště.
Otevřu pořádně oči a nevěřím... Ušmudlaný obličej – od čeho? „Co jsi včera papal?“ ptám se.
„Táta dělal ohýnek. A papali jsme mašo, víš.“
Letím do kuchyně a ve dveřích se mi chce brečet. Hora... velehora nádobí, kam se podívám.
Na lince hořčice, chleba po stranách úplně černý, jak ho někdo „griloval“ na uhlících. Spálené zbytky buřtů... nádobí, talíře, hrníčky... totální nepořádek.
|
Všeho jsem nechala, uvařila si kafe a dávala se dohromady. Pak jsem si vlezla do vany, do pěny a bublinek.
Kluk stál v koupelně, koukal na mě a pořád mluvil: Jak je táta skvělý, jaká to včera byla paráda a legrace. Oči mu zářily, pusinku měl od štěstí celou vyšpulenou.
Tolik dojmů a zážitků – to se mu s mámou nepodaří!
Koupel mě uklidnila. Vylezla jsem z vany a dala se do úklidu. „Jdi si hrát,“ okřikla jsem dotírajícího synátora. „Teď na tebe nemám čas!“ odbývám ho se zády skloněnými ke dřezu a mokrýma rukama.
Zamračil čelo a přivřel oči. „Jsi zlá... Táta je hodný... Nemám tě aád...“ Demonstrativně se otočil a odešel s medvídkem v náruči.
Co myslíte, jak to dopadlo? Samozřejmě! Rozbrečela jsem se a bulela asi hodinu. Že je ten svět moc, ale tak moc nespravedlivý. Nebo snad ne?
Columbia Sportswear
DATUM NAROZENÍ