Můj osudový partner dal přednost manželce a dětem

zpět do příběhů
23.3.2010 00:00   |   Příběhy
Potřebovala bych nějaké objektivní hodnocení. Potkala jsem osudového partnera. Tři roky jsme byli spolu. Jedno velké ale – přítel je ženatý. Snažili jsme se tedy docela dlouho náš vztah ukončit. Neúspěšně.

Oba jsme celkem shodně vnímali, že jsme pro sebe ti praví. Skvělé bylo, že on to cítil stejně. Porozumění, společné zájmy, názory, životní styl, smysl pro humor, vášeň.

Po dvou letech – když jsem si začala uvědomovat, že to i navzdory hlubokým citům nikam nevede, protože přítel by nezvládl druhý rozvod a opustit malé dítě – jsem se s ním snažila rozejít. Pár pokusů skončilo neúspěšně.

chlap s dětmiPozději nastala delší dvouměsíční pauza, kterou nesl těžce. Zřejmě moc času netrávil doma, byl uzavřený. Možná vypadal, že chce od manželky odejít a tak ona pro jistotu otěhotněla, asi aby si ho pojistila, nevím.

Všechno už vypadalo jako náš definitivní konec, ale hodilo nás to zpátky k sobě ještě větší silou. Přítel se dostal do slepé uličky. Dospěl k závěru, že není spokojený s tím, jak doma žije, že je třeba něco změnit, že se již dlouhodobě cítí být šťastný se mnou.

Říkal, že by opravdu chtěl se mnou žít a že v něm všechny ty silné pocity byly dlouho, ale nechtěl si je připustit. Uznal hloubku a závažnost našeho vztahu a byl schopen docenit společné hodnoty, zájmy, názory, postoj k životu. Na druhou stranu je to zodpovědný člověk – měl těhotnou ženu, později dvě malé děti.

Na rozhodování, co dál, jsem mu nechala čas. Snažila jsem se akorát vyjádřit oporu, zlepšit občas náladu. Moc jsem ani nevěřila, že by opravdu začal něco řešit. Ale začal, jaké překvapení. Rozhodl se pro mě. Rozhodl se ke změně, chtěl odejít. A nastala otázka, jak této změny docílit.

Když začal svůj problém diskutovat doma, jeho vlastní potřeby šly trochu stranou a nastoupila otázka dětí. Pochopitelné. Sílilo v něm napětí, dilema, trápení a nakonec ze dne na den přítel přestal bojovat. Podlehl tlaku manželky, která, v té době již pár měsíců po porodu, nebyla ochotná se na ničem domluvit, přistoupit na jakékoliv řešení. Mám pocit, že vydírala dětmi, a to bylo jediné, co by přítel nechtěl – aby to odnesly děti (dvě malé ve věku do pěti let). Také se do toho začali míchat rodiče, kteří naléhali na zachování rodiny a převzetí odpovědnosti.

Na partnera byla nakládána veškerá vina (i když chápu, že určitý pocit prohry a viny je normální). Nastal velký tlak okolí, kdy na druhé straně byl jen on sám a já tak trochu v pozadí. Přítel se začal cítit provinile, měl obrovské výčitky, že nemůže děti opustit. Vše gradovalo a on nakonec vrátil rozhodnutí zpět s tím, že kvůli dětem musí zůstat.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ

Bojím se, že si něco udělá! Mám ho vzít zpátky?
Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne?
Kvůli manželovým dcerám myslím na rozchod
Pro přítele existuje jen jeho rodina, moje nikoliv!?

Na základě pocitu viny partner rezignoval na své potřeby, podlehl apelu řešit situaci především rozumem. Dostihl ho strach, že by ho zavrhlo okolí a zejména pak jeho děti. Začal říkat, že vůbec nezáleží na tom, co chce. Bohužel, získal pocit, že má jen dvě možnosti – vzdát se buď dětí, anebo mě.

Samozřejmě, že z této situace "buď-anebo" jsem nemohla vzejít jako "vítěz". Pořád ale stojím za tím, že existují i jiné varianty toho, jak dosáhnout vytouženého partnerství a přitom zůstat milujícím tatínkem. Vždyť přece určitě je nějaká možnost, jak příteli představit, že má na výběr, že se nabízí více variant a že se nemusí nechat zatlačit do kouta, že záleží i na jeho vůli a potřebách.

Jeho myšlenkovým pochodům nerozumím. Kam se podělo to, že náš vztah má pro něj výjimečný význam a že v dosavadním partnerství je dlouhodobě nešťastný, že vůbec je nespokojený s tím, jak žije a chce něco změnit?

Jak si to všechno vysvětlit? A jak to v sobě zpracovat?

Dagmar

Diskuse: Můj osudový partner dal přednost manželce a dětem

Prober se!

27.9.2018   |   00:23   |   od: Iva
Autorce příběhu radím, aby se co nejrychleji probudila! Nebo snad věří tomu, že její "osudový partner" je chudáček, co za nic nemůže a jeho právoplatná manželka otěhotněla svatým početím?

To je prostě život...

8.9.2018   |   00:30   |   od: Jana
Stane se, že potkáte člověka, s nímž si rozumíte. Málokdo cíleně plánuje vztah se zadaným. Každý vztah se vyvíjí a najednou zjistíte, že s tím povídáním a ostatními zážitky je svět jaksi hezčí. Nemusíte si nic slibovat, nic plánovat, ale prostě se na sebe těšíte. Ano, není s vámi na Vánoce, ale je s vámi o některých všedních dnech, které jsou při všech těch starostech, co nás potkávají, snesitelnější. Vy dva jste se jednou náhodou sešli a chtěli se pak vídat častěji.
Nikdo nemůže nikdy dopředu říct, že jemu se to nestane. A vždy máte oba možnost volby - skončit to, nebo v tom pokračovat.
Neodsuzujme ostatní. I zadaní, co se nedokázali odpoutat od rodiny, mají právo být na světě rádi. A mít se na koho těšit. Když už je doma stereotyp, povinností nad hlavu, nemoc a co já vím ještě... Oč jsou horší ti, co mají takový volný vztah, než ti, co jej sice nemají, ale pijí, perou se, ubližují si a deptají se navzájem? S nimi by si to asi málokdo vyměnil.

A co když je to jinak?

21.2.2018   |   11:26   |   od: Mína
Milé dámy, a co když je to jinak? Co když potkáte svého partnera v době, kdy je s manželkou těsně před rozvodem a mají spolu vše vyřešené tak, že o tom ani není pochyb... a ona ho najednou přitáhne zpět? Přece jen – jsou například Vánoce a jsou tam třeba i další okolnosti, které dokáží muže vrátit zpátky k rodinnému krbu...
A co tedy má dělat ta žena, která milenkou ženatého muže nikdy nebyla, protože se s ním seznámila v době, kdy byl ženatý už pouze jen formálně a s manželkou měli vše vyřešené a byli těsně před rozvodem?

RE: pro Marti

3.9.2011   |   17:00   |   od: denisa
S Marti naprosto souhlasím, jak tady už přede mnou napsala, že ženské, která to táhne se ženatým mužem a tátou od malých dětí, by naplácala na zadek!
Jen dodám, že takové milence, co se tahá se ženatým tátou od dětí, pouze naplácat "na zadek"... to je slabé slovo!
Ale já věřím, že každé takové se to jednou stejně vrátí!

Udělal dobře – manželka i děti to snad ocení

5.6.2011   |   23:30   |   od: Janča
Ahoj, mám s tím také zkušenosti - bohužel bolestivé. Já jsem ta, která doplatila na to, že od ní muž odešel k jiné. Zásadně s tím nesouhlasím.
Byla jsem s manželem velmi dlouho. Po šesti letech jsme se brali a po dalších sedmi letech měli vysněné dítko. On k milence odešel hned, jak se nám dcerka narodila a to mě trápí dodnes.
Byla bych radši, kdyby to dopadlo jako v příběhu a manžel se k nám domů vrátil. Ale, bohužel, opak je pravdou. Můj muž si milenku prosadil a po čtyřech letech čekání na to, jak to s námi dopadne, se nyní rozvádíme.
Chci jen věřit tomu, že se v ní nezklame a že s ní snad bude štastný. Hlavně, že dcerka svého tátu neztratí, i když s námi bohužel už od samého jejího narození nebydlí. Dělá si na ni nyní čas snad i více než dřív, a to je dobře.
My spolu vycházíme také dobře. Nikdy jsem mu nic nevyčítala a on se rozhodl sám - výčitky a následky svého jednání si nese jen sám v sobě, pokud se tím vůbec trápí.
Časem se ukáže, jestli se rozhodl správně, ale na všechno je už stejně pozdě. Jdeme od sebe a to jsem nechtěla. Nezbývá mi, než se s tím smířit. Ještě, že jsem zjistila, že mi to nejcennější na světě zůstalo.
Chlap za slzy nestojí, i když já jsem už vyplakala rybník. Ženská musí vydržet všechno a být rozumná. Je to na nich, jak se rozhodnou, každý dělá co umí.
Jen jsem chtěla říct, že to opravdu bylo na něm, jak se rozhodne. Nemá cenu se tím trápit, nestojí to za to.
Chlapi jsou srabi, když na ně dojde a musejí něco řešit. Zřejmě neustál nátlak, ten můj žádný neměl a to je také chyba. Jenže, k čemu by mi to bylo? Nemá cenu žít bez lásky.
Zobrazeno posledních 5 příspěvků, celkový počet 7 příspěvků.
poslední příspěvek: 27. 9. 2018 0:23
ČÍST VŠE / REAGOVAT


Tiskové zprávy

Vzkaz redakciMáte dotaz či připomínky?Napište vzkaz redakci