Můj osudový partner dal přednost manželce a dětem
zpět do příběhů23.3.2010 00:00 | Příběhy
Oba jsme celkem shodně vnímali, že jsme pro sebe ti praví. Skvělé bylo, že on to cítil stejně. Porozumění, společné zájmy, názory, životní styl, smysl pro humor, vášeň.
Po dvou letech – když jsem si začala uvědomovat, že to i navzdory hlubokým citům nikam nevede, protože přítel by nezvládl druhý rozvod a opustit malé dítě – jsem se s ním snažila rozejít. Pár pokusů skončilo neúspěšně.
Později nastala delší dvouměsíční pauza, kterou nesl těžce. Zřejmě moc času netrávil doma, byl uzavřený. Možná vypadal, že chce od manželky odejít a tak ona pro jistotu otěhotněla, asi aby si ho pojistila, nevím.
Všechno už vypadalo jako náš definitivní konec, ale hodilo nás to zpátky k sobě ještě větší silou. Přítel se dostal do slepé uličky. Dospěl k závěru, že není spokojený s tím, jak doma žije, že je třeba něco změnit, že se již dlouhodobě cítí být šťastný se mnou.
Říkal, že by opravdu chtěl se mnou žít a že v něm všechny ty silné pocity byly dlouho, ale nechtěl si je připustit. Uznal hloubku a závažnost našeho vztahu a byl schopen docenit společné hodnoty, zájmy, názory, postoj k životu. Na druhou stranu je to zodpovědný člověk – měl těhotnou ženu, později dvě malé děti.
Na rozhodování, co dál, jsem mu nechala čas. Snažila jsem se akorát vyjádřit oporu, zlepšit občas náladu. Moc jsem ani nevěřila, že by opravdu začal něco řešit. Ale začal, jaké překvapení. Rozhodl se pro mě. Rozhodl se ke změně, chtěl odejít. A nastala otázka, jak této změny docílit.
Když začal svůj problém diskutovat doma, jeho vlastní potřeby šly trochu stranou a nastoupila otázka dětí. Pochopitelné. Sílilo v něm napětí, dilema, trápení a nakonec ze dne na den přítel přestal bojovat. Podlehl tlaku manželky, která, v té době již pár měsíců po porodu, nebyla ochotná se na ničem domluvit, přistoupit na jakékoliv řešení. Mám pocit, že vydírala dětmi, a to bylo jediné, co by přítel nechtěl – aby to odnesly děti (dvě malé ve věku do pěti let). Také se do toho začali míchat rodiče, kteří naléhali na zachování rodiny a převzetí odpovědnosti.
Na partnera byla nakládána veškerá vina (i když chápu, že určitý pocit prohry a viny je normální). Nastal velký tlak okolí, kdy na druhé straně byl jen on sám a já tak trochu v pozadí. Přítel se začal cítit provinile, měl obrovské výčitky, že nemůže děti opustit. Vše gradovalo a on nakonec vrátil rozhodnutí zpět s tím, že kvůli dětem musí zůstat.
Na základě pocitu viny partner rezignoval na své potřeby, podlehl apelu řešit situaci především rozumem. Dostihl ho strach, že by ho zavrhlo okolí a zejména pak jeho děti. Začal říkat, že vůbec nezáleží na tom, co chce. Bohužel, získal pocit, že má jen dvě možnosti – vzdát se buď dětí, anebo mě.
Samozřejmě, že z této situace "buď-anebo" jsem nemohla vzejít jako "vítěz". Pořád ale stojím za tím, že existují i jiné varianty toho, jak dosáhnout vytouženého partnerství a přitom zůstat milujícím tatínkem. Vždyť přece určitě je nějaká možnost, jak příteli představit, že má na výběr, že se nabízí více variant a že se nemusí nechat zatlačit do kouta, že záleží i na jeho vůli a potřebách.
Jeho myšlenkovým pochodům nerozumím. Kam se podělo to, že náš vztah má pro něj výjimečný význam a že v dosavadním partnerství je dlouhodobě nešťastný, že vůbec je nespokojený s tím, jak žije a chce něco změnit?
Jak si to všechno vysvětlit? A jak to v sobě zpracovat?