Co sudičky přály mi. Na vše stejně člověk zůstane sám

Mezi vrstevníky jsme pochopitelně prožívaly peklo. Hodně se nám posmívali, že chodíme jako cikáni. Děti dovedou být kruté, když se někdo odlišuje, ani ne vlastní vinou...

Nikdy jsme neměli peníze, matka vše utratila za cigarety a zbytečnosti. Strašně jsem se snažila, aspoň jak to šlo, na sobě pracovat, Už v páté třídě jsem si prala oblečení a tak. Pomáhala nám babička – ona byla ze své dcery (naší mámy) opravdu nešťastná.

Postupem času jsem začala mít lepší výsledky ve škole, chodila jsem trošku slušně oblékaná. V plnoletosti jsem pak odešla bydlet na svobodárnu. Jenže ono to neskončilo. Hledala jsem "toho pravého", ovšem většinou se mi kluci vyhýbali, protože znali můj původ.

Přece jsem ale potkala jednoho, který mi moji špatnou rodinu nezazlíval. Chodili jsme spolu a nakonec jsme se vzali.

Manžel zdědil rodinný domek, kde jsme žili s babičkou. Já jsem začala studovat a dohánět to, co jsem chtěla dělat už po základce. Podařilo se mi odmaturovat, pak se nám narodila dcerka a po třech letech syn.

Jenže můj muž se ke mě postupně začal chovat s opovržením. Ponižoval mě, měl dvojsmyslné narážky na mou rodinu. Přitom já jsem si nepřála nic jiného, než společně vytvořit rodinné zázemí, toužila jsem po klidu a domácí pohodě.

Náš vztah tak chladl, že to bylo neúnosné. Nechtěla jsem to vidět, věnovala jsem se dětem a babičce, která už nemohla chodit. Sex byl mezi námi zřídka. Bylo to kvůli mě, já jsem nechtěla. Protože prostě, když byl na mě hrubý a ponižoval mě, nemohla jsem s ním spát. Manžel se choval čím dál hůř právě proto, že jsem ho odmítala.

Po třinácti letech se objevil muž, který byl jeho opak. Milující, slušný, hodný, i děti ho mají rády. Odešla jsem a žila s ním. Jenže on si napáchal obrovské dluhy, které splácí, jak se dá. Po třech letech mi dokonce tajně vybral kreditní kartu, když neměl na dluhy a ostatní věci. Vůbec mi neříká, jaké závazky kde má a jaké kroky podniká. Dozvídám se to, až když je velký malér. Je sice hodně pracovitý, stále se snaží, ale jeho příjem na tyto náklady nestačí.

Musela jsem se zadlužit kvůli partnerovi i já, aby se nedostal do maléru s policií. Přitom já sama si teď poměrně slušně vydělávám. Ale nezůstává mi nic, protože musím platit za jeho nerozvážné činy. Dva roky jsem kvůli tomu byla napůl cesty zpátky k manželovi, který o to velmi stál. Nakonec jsem se však rozhodla pro rozvod.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ Manželství máme hezké, můj muž mě ale ranil Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne? Se šéfem málem v posteli. Jak teď?

Jenže to peklo stále nekončí. Ani můj partner není totiž z dobré rodiny – takže mu nikdo nemůže pomoci, stejně jako mě. Bojím se, aby zase někde něco nepodepsal za mými zády. Pořád se zabývám tím, že mě tak zadlužil a strádají tím hlavně moje děti.

Ze stresových situací se u mě objevily zdravotní problémy. Špatně se mi dýchá, třesu se a potím, je mi moc zle. Takže beru léky a snažím se nemyslet na to, že zase nemohu dětem koupit ani jogurt.

Zkoušela jsem také docházet k psycholožce, ale bohužel mi to moc nepomáhalo. Na všechno, i na ta nejhorší rozhodnutí, stejně člověk zůstane nakonec vždycky sám.

Děkuji za případnou radu.