Nový začátek a tlustá čára

zpět do příběhů
8.12.2009 00:00   |   Příběhy
Moje vyprávění není zrovna veselé. Ale věřte nebo ne, usmívám se. Diagnóza: "Rakovina" padla 10.10.2000 ve vyšetřovně gynekologického oddělení mostecké nemocnice.

Nebrečela jsem. Poznání přichází mnohem později. A krátké slovo bez samohlásek, slůvko: "Smrt", mne tehdy ani nenapadlo.

Vzpomínám na cestu tramvají, kdy se koleje míhaly před očima, neteční lidé kolem civěli z oken a mne už vevnitř užírala ta hnusná nemoc.

Nikdo mne nechytl za ruku, nikdo neřekl: "Hele, děvče, nechceš si promluvit?"

Proč jsou nulové informace? Proč fungují poradny až po léčbě?

Kdosi mi prostě jen řekl, že mám pozitivní nález a zbytek byl už pouze na mě.

Do týdne jsem měla nastoupit na onkologické oddělení v neznámém městě a to všechno s nulovou znalostí, informací či radou.

Co je ozařování?

Co je chemoterapie?

Bolí to?

Umřu?

Co rodina?

Ne, já nezemřu. Jsem přece mladá. Bylo mi sedmatřicet let. Konec se zdál tak neskutečný a nepředstavitelný.

Nastoupila jsem do nemocnice. Prodělala jsem pětatřicet ozařování, dvě chemoterapie, zápal plic, alergickou reakci na kontrastní látku, poznání sebe sama, strach i naději.

Klobouk dolů před paní sanitářkou, mým strážným andělem. Klobouk dolů před ošetřujícím lékařem i sestřičkami.

Viděla jsem za pár měsíců tolik bolesti, slz, beznaděje i štěstí a lásky, co jiní nezažijí za celý život.

Po půl roce mě pustili domů. Byla jsem bohatší o sílu myšlenek a chudší o pár kil iluzí o spravedlnosti k životu některých lidí.

Po roce klidu mne zradilo tenké střevo, které se zpeklo následkem ozařování. Šla jsem na operaci a aby toho nebylo málo, přestala mi fungovat levá noha. Důvod se nikdy nenašel, dodnes mám v noze mravenčení. Naštěstí proběhla rekonvalescence jak má a já si, alespoň na čas, oddechla.

Přišel podzim roku 2003 a nemoc se ozvala znovu. V tříslech se otevřely rány, kůže se trhala a nohy samovolně zkracovaly.

Lékaři se mnou nemohli už nic dělat. Dostala jsem morfinové tablety, náplasti na bolesti a Tramal. Byl to poslední rok mé chůze po pevné zemi.

Od té doby jsem byla uložena na postel a přestala existovat. Přátelé se vytráceli úměrně se zvyšujícími se dávkami morfinu. Váha klesala, bolest dostoupila vrcholu.

Přišla jsem o močový měchýř, rectum, sedací i stydké kosti. Nohy se zkroutily a zůstaly nehybné. Měla jsem třicet kilogramů a strach, který se střídal s rezignací.

Karin: Zhubla jsem a nahmátla
jsem si rakovinu

Se svým bojem s nádorem prsu se svěřila
Karin Štefanová z Chomutova, čtenářka našeho portálu ŽenyproŽeny.cz. Nemoc pro ni byla ranou z čistého nebe, protože přišla akorát v době, kdy se Karin cítila skvěle a fit.

Zde si přečtěte její příběh

Jedno odpoledne, kdy se za oknem táhly tmavé mraky a rogalisté chystali první odpíchnutí ze skály, mi v uších zazněla povědomá píseň. Hlas "božského" Karla se nesl pokojem a zpíval mi o zvonu, který zní z hor.

Poslouchala jsem píseň bez hnutí a sáhla pro zrcátko. Odraz mi vracel smutný výraz v očích, nateklá víčka po probdělé noci, vystouplé lícní kosti. Vyplázla jsem na tu "příšerku" jazyk. Rozesmálo mne to.

A od té doby jsem si řekla: "Dost!". Dost bylo prášků, dost fňukání, dost beznaděje. Jestli chci přežít, musím na to jinak.

Od rána do noci jsem omývala rozpadlé orgány řepíkovým výtažkem a snažila se snížit dávky léků. Šlo to pomalu, ale přece jen. Chybějící kůže se nahradila novou, den se opět stával dnem a nálada stoupala. Karel Gott mi svým hlasem dodával kuráž a já začala zpívat s ním.

Věřila jsem sobě, věřila jsem v život.

Váha stoupala, chuť žít také. Zpráva o těhotenství mé dcery mi vlila krev do žil. Musím! Musím stisknout v náruči svého prvního vnuka.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ

Manželství máme hezké, můj muž mě ale ranil
Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu
Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne?
Se šéfem málem v posteli. Jak teď?

Pět let v jednom pokoji a na jedné posteli. Pět let pohledu na jedno místo na zdi. Pět let proher a jedno obrovské vítězství.

Malé kňourající mrně v mém náručí a stěhování zpátky do míst, kde jsem prožila krásné dětství. Návrat k mamince, dvě kočíčí kamarádky a internet.

To vše bylo stále pozlaceno hudbou a tenorovým hlasem. Nový začátek a tlustá čára za tou utrápenou, morfinem prolezlou Ivetou.

Internet, přezdívka Mejsehezky, noví přátelé.

Nebýt internetu, neměla bych teď kolostomii, ani vozík.

Jsem šťastný člověk.

Nechodím. Nemohu ven, kdy se mi zachce. Bydlím v malém suterénním pokojíku, ale žiju.

Mám vedle sebe mou drahou maminku, mám skvělou rodinu, dvě vnoučátka, dvě kočičí kamarádky a sluníčko v očích.

Mám sny i přání. Mám plány a cíle. Do uší mi stále zní božský hlas Karla Gotta a já zpívám s ním.

Jak je ten život nádherný, že?

Iveta Kollertová - Mejsehezky

Diskuse: Nový začátek a tlustá čára

ČÍST VŠE / REAGOVAT


Tiskové zprávy

Vzkaz redakciMáte dotaz či připomínky?Napište vzkaz redakci