Děsí mě myšlenka, že bych obvoďačku poslechla

Hned druhý den jsem navštívila obvodní lékařku, která zastupovala mého stálého lékaře. Ujišťovala mě, že to nic není, že to jsou zduřelé žlázy a abych přišla opět za půl roku, že uvidíme. Po chvilce dohadování mi ale přece jen, ačkoliv neochotně, napsala doporučení k odbornému lékaři se slovy: „Když jinak nedáte!“

Nález po vyšetření byl POZITIVNÍ!! Paní doktorka mi sdělila, že prso bude muset být pravděpodobně odebráno. Sama jsem se divila, s jakým klidem jsem zprávu přijala. Nakonec mi prso naštěstí zůstalo, jelikož jsem přišla včas a nádor byl malý. Z toho vyplývá ponaučení: nenechte se odbýt a trvejte na určujícím vyšetření! Ještě dnes po osmi letech mě děsí vzpomínka, jak málo chybělo, abych obvodní lékařku poslechla a přišla až za půl roku…

Během tří týdnů jsem absolvovala čtyři chemoterapie na onkologickém oddělení Nemocnice v Chomutově. Průběh léčby byl samozřejmě náročný a chemoterapii jsem snášela stejně špatně jako většina pacientek. Zvracení a další zdravotní potíže se dostavily vždy ještě týž večer a trvaly další dva až tři dny. Po psychické stránce jsem se však snažila být nad věcí a reagovat na důsledky léčby klidně a trpělivě.

Důležitý byl zejména pozitivní přístup a víra, že vše dobře dopadne. V tomto ohledu jsem se snažila uklidnit i celou rodinu, která mi byla během chemoterapie a následných „ozářek“ velkou oporou. Obě moje dospělé děti, které žijí v Hamburku, za mnou jezdily častěji než dříve a velmi mě podporoval zejména můj manžel.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ Nový začátek a tlustá čára Problém jsou bývalé polovičky. Prudí Nevím, jak máme přežít Těhotná a sama

Celková léčba trvala přibližně půl roku. Snažila jsem se být co nejvíce aktivní

a zapojit se co nejdříve do „normálního“ života. Proto jsem se chtěla vrátit do práce, od čehož mě manžel zpočátku zrazoval. Začala jsem na poloviční úvazek tlumočit, což mi velmi pomohlo. Nejhorší totiž podle mého názoru je zůstat doma a přemýšlet nad svou nemocí.

Velký dík musím vyjádřit i svým kamarádkám ze Sokola. Stále za mnou chodily, braly mě mezi sebe. Jak se říká, nenechaly mě vydechnout, což pro mě byl také způsob úspěšné léčby. Každý rok například jezdíme společně na kola a právě kamarádky se postaraly o to, abych mohla ihned po skončení léčby vyrazit s nimi. Přesvědčily mě také, abych sundala paruku z hlavy, protože mi to mnohem víc sluší bez ní…

V současné době chodím každých šest měsíců na kontroly. Bohužel mě velmi mrzí, že při nich v ordinaci potkávám stále mladší ženy. Jelikož jsem přesvědčená, že prevence hraje v případě rakoviny prsu klíčovou roli, zapojila jsem se do činnosti sdružení Kapka 97 v Chomutově, v jehož rámci se snažíme informovat dívky a ženy o této zákeřné nemoci.