Kotě v popelnici jsem prostě nemohla nechat

Mezi kelímky od jogurtů a šlupkami od brambor sedělo malé kotě a žalostně mňoukalo. Celé špinavé a celkově zbědované.  Nemělo šanci se vyhrabat po kolmých hladkých stěnách. Úplně se mi najednou zatmělo před očima. Rozhlížela jsem se zmateně kolem – ale copak ženská u kontejnerů na sídlišti někoho zajímá? Všichni pádili někam na tramvaj a mě si nevšímali, ostatně komunitě pražských bezdovomců se všichni rádi vyhýbáme. No, jedno pozdvižené obočí jsem ale přece zaznamenala – nejspíš se spěchající manažer podivil nad mým kostýmem, ten u vybíračů popelnic asi nečekal...

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ Nový začátek a tlustá čára Problém jsou bývalé polovičky. Prudí Nevím, jak máme přežít Těhotná a sama

Kotě, jak mě uvidělo, začalo mňoukat jako o život. A co vám mám povídat,  prostě jsem se nahnula a špinavce z kontejneru vylovila. A co s ním teď? Prostě jsem vzdala obchodní schůzku. Mobilní telefon a chápavá kolegyně tuhle starost vyřešily. Nevím proč, ale ani na vteřinu mě nenapadlo popelnici zavřít a pokračovat v cestě. A taky jsem hned věděla, že i když u nás rozhodně nemůže zůstat, protože mladší dcera je alergička na kdeco, musím se o ten smotek kňourajících chloupků postarat. V kukavoze by ho to semlelo a ve spalovně...

Dál už to moc zajímavé není: ve škopku jsem kotě umyla, pak vysušila a nechala uschnout a na internetu jsem si našla adresu útulku. Měla jsem kliku, byly to dvě stanice tramvají od nás a tak jsem už před polednem bavila touhle historkou holky v práci.

Kotěti přeju hodně štěstí, aby se pro něj brzy našla nová rodina. Tomu zvrhlíkovi, který je do kontejneru sprostě vyhodil, naopak, aby ho taky někdo na pár hodin zavřel mezi odpadky. A možná i něco horšího...

daniela