Chtěla bych ho zpátky – ale nevím, co s tím

Měla jsem pětiletý vztah. Je pravda, že byl střídavě oblačný, ale měli jsme se hodně rádi a vždycky jsme problémy nějakým způsobem zvládli.

Největším problémem byla komunikace. Partner nikdy nechtěl nic řešit, problémy v sobě dusil a řešil je tak, že se mnou přestal mluvit a až na můj opakovaný nátlak řekl, co mu vadí. Někdy to bylo dost náročné.

Během našeho vztahu se partner se mnou třikrát rozešel. První a druhý rozchod jsem nechtěla jen tak vzdát. Nikdy mi nedokázal vysvětlit pravý důvod a tak jsme nakonec spolu pokaždé zůstali. Potřetí jsem už neměla sílu a smířila se s tím, že to asi opravdu nemá smysl. Sbalila jsem si věci, počkala až přijde z práce, že se rozloučíme a rozejdeme.

Jenže příteli se to během dne rozleželo v hlavě a po příchodu z práce mě začal přemlouvat, ať zůstanu, že si život bez nás nedokáže představit. Odešla jsem na týden, spíš jen tak symbolicky. Později mi řekl, že se se mnou rozešel, abych si uvědomila, že dělám něco špatně a napravila to. Pak to dva roky klapalo.

Problémy nastaly, když jsem onemocněla. Měla jsem ženské problémy, které se pořád vracely, léčba byla pořád neúspěšná. Byla jsem z toho hodně vyčerpaná a nevěděla jak dál. Partner mi řekl, ať se dám dohromady, že pro život potřebuje zdravou partnerku – a dokola to opakoval. To mi moc nepomohlo, měla jsem strach, že o něho přijdu. Chyběla mi věta, že to spolu zvládneme, nebo něco podobného.Trvalo to více jak rok. Pak jsem změnila lékaře, který mi diagnostikoval alergii. Nyní jsem v pořádku.

Bohužel jsem díky jeho postoji začala přemýšlet, jestli je to pravý partner. Říkával mi různé věci, které mě hodně mrzely. Hádali jsme se kvůli kravinám, někdy se mnou jednal jako když jsem úplný blbec. Pokaždé jsem měla pocit, že se mnou je jen aby nebyl sám a že mu na mně snad ani nezáleží. Na všechno si už nevzpomínám, hlavně se mi to sem nevejde napsat.

Došlo to tak daleko, že jsem měla pocit, že to už nezvládnu. A nezvládla jsem to. Něco se ve mě zablokovalo a rozešla jsem se s ním. Srdce říkalo Zůstaň!, ale mozek nechtěl. Vysvětlila jsem mu, že v něm necítím oporu a z jeho chování nechápu, proč se mnou vlastně je. Omluvil se a řekl, že nedokáže projevovat city, ale že mně chtěl požádat o ruku a že nikdy neměl nikoho tak rád. V té chvíli jsem byla v koncích, ale nemohla zůstat.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ Bojím se, že si něco udělá! Mám ho vzít zpátky? Vztah na dálku: Je to konec, nebo snad ne? Kvůli manželovým dcerám myslím na rozchod Se šéfem málem v posteli. Jak teď?

Už je to rok, jsme kamarádi a vycházíme spolu báječně. Problém je v tom, že když se objeví někdo, s kým bych mohla být, nedokážu to a pořád myslím na mého ex. Pořád ho mám ráda. Řekl mi, že on mě taky a moc ho to mrzí. Vím, že v jádru to není špatný člověk a dokážu si představit s ním žít. Dokonce jsme se bavili o tom, že se k sobě vrátíme. Ale on neví a bojí se, že znovu odejdu – a to by prý už nezvládl.

Chtěla bych ho zpátky – ale nevím, co s tím. Přece jen člověk po roce zapomene na to ošklivé. Ještě bych dodala, že mi je osmadvacet let a ex příteli je třicet. Mám osmiletou dceru, která ho má moc ráda a on ji také. Choval se k ní jako k vlastní.