Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu...

zpět do příběhů
31.8.2009 00:00   |   Příběhy
To byl zase víkend! Jedna rána za druhou. Svět se spiknul proti mě. Dopadlo to, jak muselo – nakonec jsem bulela jako malá holka...

Už ve čtvrtek jsem měla zařizování, že jsem celý den běhala po městě. Samozřejmě, že mi ujel autobus a já čekala na zastávce hodinu na další. Vybil se mi mobil. A příšerně mě třeštila hlava, i když se mi tohle „normálně“ nestává.


                      Ilustrační foto

V pátek mě čekala jedna životní zkouška. Začala hned ráno, ale výsledky jsem měla až v pozdním odpoledni. No, skoro navečer.

Navíc pařilo slunko a bylo vedro k padnutí.

Domů jsem se vrátila úplně bez šťávy. Unavená. Ne – to je slabé pojmenování. Vyčerpaná!

Padla jsem do postele. Zítra už bude dobře. Mám přece to nejhorší za sebou...

V sobotu jsem se nemohla probudit. Na očích olovo, víčka odmítala poslušnost.

„Chce se mi spát. Spát se mi co? Chce. Co se mi chce? Spát...,“ říkala jsem si s Janem Werichem jako ve známé pohádce Byl jednou jeden král.

Spát se mi chtělo, ale téměř tříletý synek měl jiný názor: „Mamicho stáhej,“ tahal mě za vlasy a pusinkoval po obličeji. „Už je aáno, víš.“

Nedá se nic dělat. Vstávám z postele a ještě v polospánku ho chci převléknout z pyžámka. Marně. Kluk spal ve špinavém tričku a v kraťáskách plných písku z pískoviště.

Otevřu pořádně oči a nevěřím... Ušmudlaný obličej – od čeho? „Co jsi včera papal?“ ptám se.

„Táta dělal ohýnek. A papali jsme mašo, víš.“

Letím do kuchyně a ve dveřích se mi chce brečet. Hora... velehora nádobí, kam se podívám.

Na lince hořčice, chleba po stranách úplně černý, jak ho někdo „griloval“ na uhlících. Spálené zbytky buřtů... nádobí, talíře, hrníčky... totální nepořádek.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ

Také máte na mateřské pořád jen dovolenou?
Moje milá Julinko a Honzíku!
Těhotná a sama – až románově neskutečné...
Pro přítele existuje jen jeho rodina, moje nikoliv!?

Všeho jsem nechala, uvařila si kafe a dávala se dohromady. Pak jsem si vlezla do vany, do pěny a bublinek.

Kluk stál v koupelně, koukal na mě a pořád mluvil: Jak je táta skvělý, jaká to včera byla paráda a legrace. Oči mu zářily, pusinku měl od štěstí celou vyšpulenou.

Tolik dojmů a zážitků – to se mu s mámou nepodaří!

Koupel mě uklidnila. Vylezla jsem z vany a dala se do úklidu. „Jdi si hrát,“ okřikla jsem dotírajícího synátora. „Teď na tebe nemám čas!“ odbývám ho se zády skloněnými ke dřezu a mokrýma rukama.

Zamračil čelo a přivřel oči. „Jsi zlá... Táta je hodný... Nemám tě aád...“ Demonstrativně se otočil a odešel s medvídkem v náruči.

Co myslíte, jak to dopadlo? Samozřejmě! Rozbrečela jsem se a bulela asi hodinu. Že je ten svět moc, ale tak moc nespravedlivý. Nebo snad ne?

Dáša, 34

Diskuse: Nespravedlnost! A bulela jsem asi hodinu...

RE: já vím...

4.9.2009   |   18:19   |   od: Dáša, autorka tohoto příběhu
Milá Barčo...
já vím... díky za vaše slova... je to tak, že člověk se v nějaké vypjaté situaci ocitne "na dně" a když to bolest vyprchá, zjistí, že na tom vlastně vůbec není tak špantě a že vždycky může být i hůř... i vám moc držím palečky

RE: Milá

4.9.2009   |   17:59   |   od: Dáša, autorka tohoto příběhu
dojemný příběh, který je reakcí na ten můj, jen ukazuje, jak moc bolesti může být ukryto v člověku... Přeji z celého srdce sílu ke zvládnutí všeho, co vás na cestě životem čeká... Držím palečky a moc, moc na vás myslím. Hodně štěstí - a ....DĚKUJI... :-)

RE: děkuji

4.9.2009   |   17:57   |   od: Dáša, autorka tohoto příběhu
Moc děkuji za povzbuzení a také přeji co nejvíce síly a štěstí ;o)

Milá Markétko

4.9.2009   |   17:51   |   od: Dáša, autorka tohoto příběhu
Milá Markétko,
jste úplně vedle... nevím, jaké máte zkušenosti a z čeho soudíte, že je příběh smyšlený... Stal se. Stal se mně osobně. Chci poděkovat všem, kteří mě povzbudili... Už je dnes dobře a sama se dívám na všechno s úsměvem. Ano - bouchly saze. Ale všechno se vyčistilo... Po bouřce vždycky zase vyjde sluníčko...
Píšete, Markétko, že je příběh popsán od čtvrtka - zamotaně a bez řádu... a najednou končí v sobotu... stejně tak v tu chvíli, kdy jsem ho psala, byly zamotané a bez řádu moje myšlenky. Dnes už je lépe. :-)
Ve čtvrtek jsem běhala po úřadech. Měli jsme také třídní schůzku v mateřské školce, kam synek zanedlouho nastoupí. Domů jsem přiběhla až k večeru, takže jsem úklidu moc nedala...
V pátek jsem od rána dělala řidičský průkaz - ráno testy, odpoledne jízdy a technickou. Po oba dny jsem se domů vrátila až večer, v pátek hodně pozdě a moc, věřte mi, moc unavená. Na jízdy nás bylo devět a já jela jako úplně poslední. Každá jízda - vždy po dvou - trvala tři čtvrtě hodiny. Ostatní, kteří čekali, byli na parkovišti. Vedro, sluníčko, vyčerpání, únava, stres... Proto jsem přišla domů tak moc unavená. A proto už jsem nechtěla nic řešit. Syn už spal, nebudila jsem ho... Uložil ho tatínek, který ho ten den hlídal...
vlastně to všechno na mě dolehlo až v sobotu... ale - ten příběh už znáte.
Nezlobím se na tatínka. Dneska už ne... Asi máte někteří pravdu, že v tu chvíli dělal, co uměl a jak nejlépe uměl. Jak jsem si to nastavila, takové to mám. Nechtěla jsem nikdy, aby mi pomáhal. Vždycky jsem byla pyšná na to, že všechno zvládám sama. Až do té doby, kdy jsem to prostě - nezvládla...
Dva dny jsem doma nefungovala a nefungoval tady nikdo... Proto mi to v sobotu přišlo tak moc líto. Prostě to přeteklo... Uklízíte, snažíte se, aby všechno bylo co nejlepší... a když vypnete - všechno je špatně... a pak - si tady přečtete reakce některých, jaká že to jsem hysterka... Neodsuzuji vás - možná to mám opravdu špatně nastavené.... možná. Naštěstí se život zase "zajel" do svých kolejí a všechno je opět tak, jak má být... Kluk už mi zase sedí na klíně a pusinkuje mě... :-)
Je pravda, že "vlastně o nic nešlo" - jak píšete. Ano - zaplať pán Bůh - dítě je zdravé, my oba také, žijeme v úplné rodině... vlastně - o nic nejde... Jen se to někdy tak prostě nashromáždí... a přeteče
A tak zbývá už jen ještě jednou poděkovat všem, kteří mě tady povzbudili a snad i trochu pochopili... A těm ostatním? Přeju moc štěstí a kéž se nikdy nedostanou do stejné situace...

RE:

4.9.2009   |   11:33   |   od: Věra
Dobrý den Markéto,
nevím, co vás vede k takovému závěru, ale já mám poměrně dlouholeté zkušenosti s tím, co ženské píšou, pravda, do „papírových“ magazínů. Takové příběhy si opravdu žádná redakce vymýšlet nemusí. Proč taky. Život – a pak jeho hráči – je píšou nejlíp a možnost svěřit se a tak si ulevit, je lidem prostě vlastní, tak se svěřují. Většinou svým jazykem, jako paní Dáša. Spisovatelka z ní asi nebude, ale svůj příběh si odžila, to z něj cítím.
Zobrazeno posledních 5 příspěvků, celkový počet 23 příspěvků.
poslední příspěvek: 4. 9. 2009 18:19
ČÍST VŠE / REAGOVAT


Tiskové zprávy

Vzkaz redakciMáte dotaz či připomínky?Napište vzkaz redakci