Diskuse ke článku:
Těhotná a sama – situace až románově neskutečná

Ahojte mamicky,
moj pripad je podobny, ako tie vase -ale mna priatel nechal mesiac pred porodom. Budem mat chlapceka a prenho by to bol za normalnych okolnosti vytuzeny syn.
Moj pribeh len v skratke: Otehotnela som necakane. Nedufali sme, ze to bude tak skoro. Chceli sme este rok pockat, ale co uz, ked sa stalo. On sa z toho netesil a bol zaskoceny, ked som mu oznamila, ze som tehotna. Mesiac pred porodom ukoncil nas vztah a na maleho sa netesi a nejak nema ani zaujem.
Je to strasne tazke. Pomocnu ruku mi poskytla moja rodina, za co som nesmierne vdacna, lebo neviem, kam by som sa podela.
Obdivujem Vas vsetky, ze ako ste to zvladli, lebo ja som v koncoch a uz dalej nevladzem. Partnera stale nesmierne milujem a neviem si predstavit byt bez neho. Malinky sa co chvilu narodi a ja neviem, ako to bude dalej...

Musím říct, že obdivuji každou svobodnou nebo rozvedenou maminu a občas jim závidím tu sílu a svobodu:-)
Moje sestra zůstala svobodnou maminkou v 17-ti letech. Její první kluk, pro ní veliká láska, skončila fiaskem, když mu oznámila, že je těhotná. A on ji hned posílal na potrat, nebo že ji radši praští do bříška a dítě zabije:-( Takže zvolila mateřství bez otce a za pomoci rodičů, nás její sester a přátel má krásnou dcerku. Dva roky na to poznala dalšího muže, který si zamiloval i její dcerku. Vše vypadalo nadějně, že jí konečně potkalo štěstí a bude mít partnera i tatínka pro malou. Otěhotněla znovu, a co se nestalo? Další návrh na potrat:-( Takže opět zůstala sama a vychovává dvě holčičky. Vzhledem k tomu, že je z vesnice, jednou stranou je odsuzována a druhou stranou obdivována. Ale hlavně pomluvena široko daleko, jakoby se to nemohlo stát nikomu a byl hřích namísto potratu zvolit dát dětem život.
Tak přeji hodně štěstí všem maminkám, co jsou v podobné situaci, protože tak může skončit každá žena.
A mít dítě, není chyba, ale radost v každé situaci...

I já sem zůstala s dcerou sama, když jí byl rok. Manžel se zakoukal do jiné, podváděl mě a nakonec nás nechal a bylo mu jedno, co s námi bude. Ale abych po něm nechtěla alimenty na malou, to už bych z pomsty neudělala. Vím, jaké to je těžké zůstat sama. Naštěstí mám kolem sebe rodinu a přátelé. Bydlím i v jiném městě, abych ho nemusela vidět. Za malou stejně moc nejezdí.

Při přečtení příběhu se mi vyvolaly vzpomínky z nedávné doby. I já patřím mezi ty, které nemají to štěstí, aby si mohly užívat ty krásné chvilky těhotenství, porodu a života s milujicím partnerem.
Měla jsem kamaráda, se kterým jsme si jen užívali. Pak jsem otěhotněla a on řekl, že teda zkusíme spolu žít. Ale jak to tak bývá, nepodařilo se a když jsem byla v sedmém měsíci, našel si jinou ženu, se kterou teď mají svou rodinu.
Já v tu chvíli nevěděla, co mám dělat, zhroutilo se vše. Ještě, že mám skvělou maminku, která mi vždy pomohla a vzala mě zpět k sobě i s miminkem v bříšku. Uplynul zbytek těhotenství a narodil se mi krásný chlapeček. V prosinci mu již bude pět let.
Bylo to strašně těžké na psychiku pozorovat v nemocnici ty šťastné páry, jak se rozplývají nad svými ratolestmi. No, nějak jsem to zvládla. Samozřejmě se nabalovaly další a další problémy. Nemohla jsem ani dlouho kojit, prostě to nešlo. Ke všemu do toho Vánoce, prostě děs. Zanedlouho i soud o určení opatrovnictví a alimenty. Naštěstí, oproti jiným maminkám, se s bývalým partnerem velice dobře domluvíme, takže jsem byla ráda, že platí alimenty včas a i si bere syna na výlety.
Ale byla jsem z toho tak špatná a po skoro dvouletém trápení se a mučení, že jsem špatná já, jsem musela vyhledat péči psychologa. Velice mi to pomohlo. Myslela jsem si, že bude už jen dobře a dokonce jsem se i smíříla s tím, že budeme se synem sami. Nejsem totiž žádná modelka, která by mohla mít muže lusknutím prstu.
Ale jednoho dne jsem se seznámila s mužem, který mi byl velice sympatický a asi jsem se i zamilovala. Začali jsme spolu žít jako rodina. Plánovali jsme miminko, které se po půl roce stalo skutečností a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme. Byli jsme tehdy spolu rok a tři měsíce, když jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a měli jsme svatbu. Vše bylo nádherné, až na ty strašné nevolnosti:-)
Byla jsem konečně opravdu šťastná a vzpomínala jsem na předchozí samotu v těhotenství už jen jako na zlý sen. Ale jak to tak v životě již bývá - někdy je krutý až moc - tak týden po svatbě jsme byli zase sami. Manžela povolali k nástupu do výkonu trestu. Nic jsem netušila, byl to šok. Všechno se mi zhroutilo. Zase sama, zase budu na vše sama. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli ho mám nenávidět nebo mu odpustit.
Samozřejmě opět mě to hodilo zpátky. Ale pak jsem si vše promyslela a řekla si, že to není snad možné, abych byla podruhé na vše sama, a že jsem to již jednou zvládla, tak že to zvládnu i podruhé.
Manželovi jsem už tak nějak odpustila. Jezdila jsem za ním na návštěvy, psali jsem si dopisy. Vždyt to bylo to jediné, co nás drželo oba nad vodou. Samozřejmě to bylo strašné mít manžela za katrem, něco tak ponižujícího, ale když to vezmete i z té druhé strany, tak musíte sami uznat, že dnes se tam může dostat každý z nás.Tak proč s ním nebýt a zničit i ten zbytek štěstí.
Domů se vrátil, když synovi bylo 6 měsíců. Začátky byly těžké. Žádné peníze. Nemohl sehnat práci, naštěstí to dlouho netrvalo, již pracuje. I já jsem si našla brigádu, abychom se měli lépe. Dnes jsme již rodina, která má dva krásné zdravé lumpíky a budeme se snažit být dobrými rodiči stejně tak, jako je moje maminka, bez které bychom to nikdy nezvládli. Jak finančně, tak hlavně psychicky!!! Děkuji ti, maminko.
A co z toho plyne?? Že nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Vždycky jsem si myslela, že to je konec a nic nezvládnu, ale nějak se mi podařilo vzchopit se a bojovat. Proto tedy bojujte i vy už jen kvůli vašim krásným dětem!!! Mnoho štěstí a pevných nervů a sil v životě.

Ahoj,
taky jsem s jedním dítětem sama už 3 roky a zvládnout se to dá, ale dře to. A ta psychika, to je to nejhorší, Já ted přišla do jiného stavu znova a dopadlo to stejně. Musím na potrat, protože 2 už opravdu nezvládnu.
Už chlapům nevěřím a bude asi dlouho trvat, než a jestli vůbec zase uvěřím. Přeji všem hodně štěstí a pevné nervy.

Odpověď na 25  |  Chci se jen zeptat, na Slovensku musí mít dítě příjmení po otci? Jak jsem už psala, dárce s námi nežije, v RL je zapsaný, ale syn se jmenuje po mě! Dohodli jsme se tak na matrice, jelikož on se malého zřekl, že ho nechce. Myslíš jedině další možnost, že když se vdáš a vezmeš jméno nového muže, tak dítě bude mít stejně jiné jméno, protože ho nebude moci nový muž adoptovat. To já jsem rozhodnutá nechat nám oběma vaše jméno a nevdávat se, nebo by nový muž musel přijmout naše:))

Odpověď na 2  |  Milá Ria, viem, že teraz asi premýšľaš nad miliónom vecí, a ver, že otázka či otca uviesť alebo nie bude pre teba a tvoje dieťa možno "životne" doležitá.
Ja hovorím razantné a jednoznačné nie a som presvedčená, že je to můdre a zodpovedné rozhodnuie. Overila som si to sama na sebe. Ako som písala v článku (bol to ten úplne prvý), ja som otca neuviedla. A nech si hovorí kto chce čo chce, ak ti raz niekto napľuje na tvoju hrdosť a pošle ťa nešťastnú a tehotnú k vode, potom si nezaslúži byť nazvaný "otec", a už vobec nie kvoli alimentom.
My s priateľom premýšľame o svadbe a je samozrejmé, že moja dcéra bude mať priezvisko ako ja. Prázdna kolonka v RL je určite znesiteľnejšia ako predstava, že keď konečne nájdete toho pravého ocina a budete mať šancu byť rodina, tak by sa dieťa volalo inak len preto, že spermodarca je v RL. To sa ti može stať veľmi ľahko a ak bol taký smrad, že ťa opustil, buď si istá, že súhlas na osvojenie ti nikdy nedá. A ak by ste ako nová rodina poriešili súrodenca, ako svojmu prvorodenému dieťaťu vysvetlíš, že ono sa volá inak vy?
Musíš myslieť na budúcnosť, tá bude doležitá pre vás oboch. Ver mi, že svoj kalich horkosti si si už vypila, tak urob všetko, aby si si nenarobila problémy do budúcnosti. Veľmi ti držím palce a určite z teba bude šťastná mamina.

Kedze mnohe uz bolo zanalyzovane a vypovedane...pocity su v podstate u vsetkych velmi podobne:-)...chcem sa opytat tych zrelsich slobodnych maminiek, kedze som jednou z vas s dvojrocnym chlapcekom bez uvedenia mena v RL, ako vysvetlujete vasim ratolestiam, ze kde je ocko, alebo preco nie je pri vas?
Od narodenia maleho stale dokola rozmyslam nad tym, co urobim alebo mu poviem, ked sa jedneho dna moj syn opyta a kde je ocko, kto je jeho ocko a preco nie je pri nom...hrozne sa toho bojim, aby som ho nezranila...
So sucasnym stavom (ze sme sami) som zmierena, nemame sa zle, mam nadherneho syna, som schopna uzivit nas oboch, prispevok od jeho otca je prijemne vreckove. Aj ked by som bola urcite radsej, keby sa synovi venoval, necitim voci nemu nejaku nenavist, preto by som ho nechcela v jeho ociach nejako ociernovat... kazda palica ma dva konce.

Čtu jedním dechem všechny tyto příspěvky. Vím, že nejsem jediná, komu se TO stalo, přesto pro mě stále nepochopitelné. Po osmiletém vztahu a dvouletém manželství jsem loni v srpnu otěhotněla, s manželem jsme se na miminko těšili, vše vypadalo naprosto idylicky. Jenže... manžel se čím dál více častěji začal stýkat v počátcích mého ne příliš příjemného těhotenství s "kamarádkou z práce", které nejprve pomáhal, posléze s ní chodil plavat, do sauny apod.
Něco jsem vycítila, mně bylo zle, měla jsem problémy sama se sebou...
O vánocích přišlo první podezření, že se něco děje a v dubnu konečně hmatatelný důkaz o nevěře, kterou provozovali celou zimu. Nutno podotknout, že my v zimě procházeli nepříjemným obdobím spojeným s pozitivním nálezem genetických testů... a on v té době utápěl svůj žal v náručí oné mladé kolegyně.
V květnu se měl narodit zdravý syn a já v osmém měsíci na pokraji zhroucení v slzách a stresu čekala na porod. On stále po večerech pryč, já s rodinou, přáteli, blízkými, kteří mě neuvěřitelně podrželi a drží dodnes!! Po porodu malého se situace nezměnila, ba právě naopak...
Manžel nás opustil, když bylo malému dva měsíce. Posílá peníze, chodí se na něj dívat, ale těžko si uvědomí, že o malého přišel, že vazba mezi ním a malým nemůže nikdy fungovat a kdo ví, jaké ho čeká vystřízlivění. Sice tvrdí, ze příčinou rozpadu není ona, že je to cosi nevysvětlitelného, že přestal milovat, ale ona ho ovlivnila takovým stylem, že nyní má uvažování osmnáctiletého puberťáka místo třicetiletého vyzrálého chlapa. A to vždy tak miloval děti!!!
Jsem sama, je to náročné, ale lidé kolem mě mi neuvěřitelně pomáhají a můj malý andílek je pro mne tím, pro co teď žiju. Dodnes nepochopím slet událostí letošního roku, ale věřím v lepší zítřky a snad něco zlé je pro něco dobré. Myslím, že manžel silně zalituje, protože přišel o mě, o rodinu, o nádherného syna, ale je to jeho volba...
Dnes už jsem snad z nejhoršího venku. Vězte všichni, že čas vše zlé opravdu vyléčí a že boží mlýny melou!!!!!!!!!!!!

Ahoj, prožívám podobný příběh. Syn, ač chtěný a plánovaný, zřejmě nakonec asi jen z mé strany... vyběhaný po CARech, po léčbě nakonec zplozený:) těhotenství zjištěné a potvrzené. A ejhle... dobrovolný dárce, jak ex přítele nazývám, si to najednou rozmyslel a už dítě nechtěl, je to hřebík do rakve, zničí si život. Na potrat mě posílala i jeho matka.
Byla jsem v 5. týdnu těhotenství, když jsme se rozešli. Za ta krutá slova jsem ho nechtěla nikdy vidět! Smířila jsem se s osudem svobodné maminky. Ale on se mě snažil stále kontaktovat. Ptal se, jestli jsem to už dala pryč, potom zase, jak se mám, jestli zajdem na procházku, jestli po něm budu chtít peníze, co chci dál dělat atd...
Už se to nedalo vydržet, odstěhovala jsem se k rodičům do jiného města. Těhotenství jsem měla rizikové. Do 25. týdne mě stále psal, jestli jsem už potratila a že mi přeje postižené dítě atd...
Dítě mám krásné a zdravé, i když od narození často marodil. Dárce se ozval po porodu a přijel se nechat zapsat do RL. S tím jsem souhlasila taky kvůli úřadům, sociálce a příspěvkům na dítě.
Začal mi opět motat hlavu. Chtěl, ať se vrátíme k němu, odmítla jsem. Jezdil na návštěvy prvních 7 měsíců. Stále myslel, že s ním skočím do postele a budu z něj unešená. Vyžadoval častější návštěvy. Já byla unavená, po porodu jsem zkolabovala, neměla jsem sílu ani náladu na něj!
Jezdil napřed 2x do měsíce, pak 1x za měsíc, potom jen 1x za 3 měsíce a nakonec zmizel. Ozval se až před synovými 1. narozeninami, že má přítelkyni, se kterou žije. Prý čekal dost dlouho, jestli se k němu vrátíme, a teď už nás nehodlá navštěvovat a syna nechce nikdy vidět. Prý, co oči nevidí...
Polkla jsem hořkou slzu, a co nadělám. Žili jsme bez něj, budem i dál! Stejně nám k ničemu nebyl, pár dárků co dovezl. Mrzí mě, že teď, když malý vnímá, tak by si užili víc legrace, ale pak by se i víc ptal... Trápí mě to, když o tom přemýšlím...
A peníze? Ty malému posílá na konto, které syn dostane v plnoletosti. Já na ty peníze sahat nechci a nehodlám. Osobně o ně nestojím, není to hrdá póza. Myslím, že každé dítě má nárok na peníze, které mu patří. A dárci mají povinnost svému dítěti přispívat! Není to žebrání, v žádném případě.
Syn má teď 14 měsíců a nového tatínka teprve budeme hledat. Mám strach, abych se nespálila.

Odpověď na 20  |  Ahoj Moňo, mám už osmiměsíčního syna a chtěla bych ti, po přečtení tvého článku, v některých věcech poradit. Třeba to, jestli máš či nemáš uvést otce do RL. Samozřejmě, rozhodnutí je na tobě, ale drž se následujících bodů. Když uvedeš otce do rodného listu, znamená to:
1. Otec musí platit výživné.
2. Otec se podílí na péči a výchově dítěte.
3. Otec může mluvit do výchovy a jiných záležitostí týkajících se dítěte.
4. Když už ho jednou uvedeš, pak ho z RL nevymažeš = má na dítě stejné právo jako matka.
5. Doplnit otce do RL můžeš vždycky.

Nech si čas na rozhodnutí, je to velice důležitý krok!
A jestli jde o peníze, z alimentů nic moc nedostaneš. Já mám
výživné 0 Kč a dá se s tím žít, a socka nejsem :-)

Ahoj, všechny, jsem ve stejné situaci, jako mnohé z Vás. Můj přítel mě v den, kdy jsem mu oznámila, že jsem těhotná, poslal na potrat nebo je prý mezi námi konec. To vše po dvouletém vztahu a společném plánování budoucnosti. Já se rozhodla si děcko nechat a od té chvíle vím, že na to budu sama.
Mám naštěstí hodně přátel a hlavně rodinu, která mě podporuje a drží nad vodou, ale při důležitých rozhodnutí jako (v mém pozdním věku) jít na odběr plodové vody či ne, a pak rozhodovat o tom, co dál, když výsledky nebudou dobré, Vám nikdo neporadí a chybí ten, kdo se podílel na zrození človíčka, který je bezbranný. Jsem v pátem měsíci a naštěstí vše dopadlo dobře a já jsem moc šťastná, i když stresy, které jsem si před těmito rozhodujícími situacemi užila, bych nikomu nepřála.
Teď budu řešit co dál, uvést jméno otce do rodného listu či ne? Toť otázka a nelehká. Riskovat to, že se jednou rozmyslí a bude chtit mít děcko u sebe, nebo oželet peníze a na všechno si vydělat sama. Nevím, jak se ještě rozhodnu, ale chci říct, že jsem šťastná, když cítím, jak se mimčo v mém břišku hýbe a reaguje na můj hlas, či dotek.
Jsem ráda, že jsem si přečetla Vaše příspěvky a vím, že v tom nejsem sama. Přeji Vám všem, aby Vám Vaše děti dělaly radost a Vy si to užívaly. Doufám, že i já si to budu užívat, až se mi miminko narodí, i když to nebude lehké.

Nas, svobodnych matek, je "nastesti" vic. Pisu "nastesti", protoze si alespon neprijdu tak sama, odhozena od spolecnosti a vzoru fungujicich rodin s malymi detmi. Mame podobne pribehy, zustaly jsme samy. Kolikrat se ocitame na dne svych sil, ale s nadeji, ze bude a musi byt lip! Ze nas take urcite jednou potka stesti a my s nasim drobeckem, co nas drzi nad vodou, potkame toho praveho "kamarada do deste".
A proto, mile maminky, nezoufejte a neztracejte nadeji, protoze co nas nezabije, to nas posili. A ruku na srdce, kdo je silnejsi nez matka, co vychovava dite bez otce a financi? Darci spermii by to, co zvladame my, tezko absolvovali tak bravurne jako prave svobodne matky.
A pani Klare Vesele chci jen vzkazat, ze clanek s nazvem "Huso" neni na miste. Uvedomte si, pani Klaro, ze je zbytecne udavat otce ditete do RL. Natoz zebrat o penize chlapa, ktery nema zajem na tom, aby jeho potomek zil ve fungujici rodine, nemluve o jeho budoucim osobnim rustu. Jsem presvedcena, ze svobodne matky, ktere o alimenty neprosi, moc dobre vedi, co delaji. Nebo vy byste snad chtela od chlapa, ktery se k vam otoci zady v dobe, kdy ho nejvice potrebujete, financni nebo jinou pomoc? Nebudte naivni, mame svou hrdost, ne?!
Preji vsem opustenym maminkam hodne sil, hodne krasnych chvil s nasimi malymi milacky a at vas ten opravdovy tatinek brzy najde (ja na neho taky cekam :-)

Odpověď na 17  |  Takýto exoti si nezaslúžia ani pľuvanec, nieto, aby ich krásne, milé a šikovné dieťa nazývalo otcom...

Ten, kdo si tímto neprošel, nemůže vědět, co to je. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi řečeno no a dělej si, co chceš, ale spatky tě nechci. Udělala jsem chybu, že jsem kdy udala, kdo je otec. Když si ti rádoby otcové myslí, že zaplatí minimum a budou se hcovat jak kingové a jací nejsou otcové. Neozvou se třeba 2 měsíce a pak chtějí po dítěti aby jim říkalo tato. Směšné. Jak to je "Já ti občas zaplatím nebo platit budu, ale jinak se starej ty. Ale dítě mi táto bude říkat." Směšné

Odpověď na 15  |  Ahoj, ja si myslím, že je zbytočné dieťa mátať s imaginárnym otcom, ktorý sa vôbec neozýva a má ho síce zapísaného v rodnom liste, ale inak z neho žiaden osoh nemá. Tých pár korún si zarobí žena aj sama a keď si nájde nového partnera, aspoň nemá problém a nemusí pýtať súhlas toho idiota na všetky veci súvisiace s deckom. Pretože ten zápis nie je len o výživnom. A dieťa by sa trápilo oveľa menej, keby o biootcovi vôbec nevedelo.
Moja dcéra má 8 a každý deň sa pýta, prečo Peter ( otcom ho nenazve a nie mojou vinou) na ňu kašle a či ona si nezaslúži jeho lasku... Čo jej mám na to povedať? Keby v tom rodnom liste nebol, tieto veci by sme nemuseli riešiť... Takýto človek si nesalúži, aby mal dieťa!!!!!

Väčšina žien, ktorá sa rozhodne dobrovoľne vychovavať dieťatko sama, pretože partner sa otača chrbtom, je odvažná a určite to aj najlepšie ako vie zvladne, pretože dieťa je najkrajší dar a dokaže nám vniesť do života tie najštastnejšie okamihy v živote - pokiaľ ich dokažeme vnímať. Lenže, okrem odvahy a sily, majú tieto maminy aj hrdosť...
Táto hrdosť nie je v týchto pripadoch na mieste. Prave naopak, hrdosť musí isť preč a treba myslieť na dieťa aj inač - lebo dieťa ma tiež pravo na pravdu od počiatku. Žiadne dieťa si nezasluži prazdne miesto v kolonke v jeho rodnom liste!!!!!! Len si predstavte seba, aké by ste mali pocity, ked by ste sa mali niekde celý život preukazavať svojím rodným listom a tam by bolo kolonka otec prazdná? Veď rodný list sa s človekom vezie až do smrti, žiadajú ho urady, žiadajú ho v škole... Myslím si, že prave to môže dieťatu spôsobovať, že sa bude neopravnene hanbiť za vas a nie za otca... Nezaslužite si to ani vy ani dieťa. Ten, kto by sa mal hanbiť, tak o tom nebude ani zmienka. To ako keby tam bolo napísane "matka nevie s kým ma mala" - "otec neznamý".
Prepačte, možno je to trochu kruté prirovnanie - ale aký je rozdiel medzi prazdnou kolonkou v rodnom liste dieťaťa v prípade, že matka nevie s kým to dieťa má a možno ho ani nechcela, len sa tak pritrafilo - tak čo už teraz a prazdnou kolonkou v prípade, že ide o užasnu maminku, ktorá sa dieťaťu tešila, ktorá všetko zvlada a aj bez otca plnohodnotné vychova dieťa, len je trochu hrdá - lebo otec dieťaťa je nezodpovedný zbabelec a otočil sa im chrbtom a ona nechce od neho ani peniaze ani jeho meno v rodnom liste?
Hrdosť ma isť bokom a po pravnickej stranke sa majú veci dať do poriadku, aj keď to bude stať tiež veľa síl a možno aj neprijemných scen na súde. Ale to dieťa má na to pravo a ten "biootec" si nezasluží z vašej strany takéto uľavy a oslobodenie od povinností.
Držím všetkým palce a prajem, aby ste dokazali vnímať aj v tejto situacii to, že mať dieťa a vidieť ako rastie a napreduje sa opakovať nebude a že vzdať sa tejto možnosti je ako keby sa pripraviť o tie najužasnejšie a najkrajšie chvíle v živote.

Keď som otehotnela, študovala som na vysokej škole 500 km od mojej rodiny, sama. Bývala som na priváte. S otcom môjho dietaťa sme spolu "chodili " vyše roka, keď som otehotnela. Je pravda, že som mala za sebou jeden potrat a na základe vyjadrenia lekára sme nepredpokladali, že sa to môže stať. Napriek tomu som ja bola rada, keď som si odbehla z prednášky do lekárne a vo WC som uvidela tie dve ružové čiarky. No moja radosť netrvala dlho, keď som novinu oznámila drahému tatinovi, hneď zmizol.
Prežila som veľmi rozporuplné obdobie. Na jednej strane sme sa aj s rodičmi veľmi tešili. Moja Hanka je dodnes ich jediná vnučka, keďže sa ani jednej z nás so sestrou nepodarilo viac otehotnieť. Na druhej strane som bola nešťastná, cítila som sa strašne sama, urazená a ponížená. Mala som okolo seba veľa priateľov, ktorí mi pomáhali so všetkým, s čím mohli, predsa som mala na srdiečku obrovský balvan.
Celých osem mesiacov som prežila takto, ďaleko od domova, ale aktívne. Čas som si krátila turistikou. A po ôsmich mesiacoch sa objavil budúci otecko. Myslela som si, že si to snáď rozmyslel, že to rozchodil alebo čo, a ostane s nami. Ale nie, on si prosím Vás pekne prišiel zasúložiť! Teda chcel, ale ja som ho vyhodila z domu. Bolo my z toho zle, ja v ôsmom mesiaci, brušisko ako hora a on... A tak som nechala štúdium a hned som sa presťahovala domov k rodičom. Tam som aj porodila a žili sme s Hankou šťasne a spokojne. Naši nám veľmi pomáhali.
Naša kalvária sa však ani zďaleka neskončila. Po roku sa zas objavil a nahovoril ma, aby sme sa k nemu presťahovali, že on si to premyslel a predsa len nás má rád a chce s nami žiť. Ja hlupaňa som mu verila, odpustila a s radosťou sa presťahovala na druhý koniec republiky, k jeho rodičom. Hneď prvú noc, čo sme tam s malou spali, zabudol prísť domov z práce. Asi bol osláviť ten môj návrat. A tak to šlo celé štyri roky.
O dieťa sa staral skutočne len, keď musel. A keďže malá bola od narodenia postihnutá epilepsiou, čas, ktorý som s ňou ja trávila v nemocnici, trávil v krčme s kamarátmi. Bola som na všetko sama, nájom nám platili naši, dcéru obliekali naši. Naši nám zariadili byt, kompletne aj so spotrebičmi. Aj tak to nefungovalo. S deckom nikdy nebol na ihrisku, na zmrzline, nikde. Bál sa, že bude mať bacile, keď sa s malou bude hrať. Strašné. Takto sme pretrpeli štyri roky.
Bola som hlúpa, ja viem. No jedného dňa som mala dosť a vrátila som sa k rodičom. S osobnými vecami a hračkami. S ničím iným. Opäť som prežívala tie isté pocity, ako keď som bola tehotná. Sama samučičká vo veľkom svete. Našla som si prácu v hlavnom meste a začalo sa nám s dcérou dariť. Zoznámila som sa úplne náhodne s mojím terajším manželom, ktorý mi vlastne ukázal, ako sa správa skutočný partner a otec. A aj ked nie je všetko ružové, máme sa radi a som s ním šťastná. Žijeme v maličkom byte, ale sme spokojní, že sa máme.
Prešlo päť rokov, kým sa milý biologický otec ozval. A vzal si dcéru na dva týždne. Po týždni sa mu zunovala a vrátil sa do práce. Dceru nechal so svojimi rodičmi, tak nám zavolala a my sme pre ňu hňeď doleteli.
Prešli mesiace odvtedy a milý otecko sa zas neozýva. Cestu a náklady na dieťa si odrátal z dohodnuteho vyživného a dva mesiace mi poslal tretinu dohodnutej sumy.
Tento mesiac pre zmenu neposlal ani cent. To ma primälo k rozhodnutiu konečne všetko doriešiť oficiálne. Požiadam o umiestnenie dieťaťa výlučne do mojej výchovy a o výživné spätne na tri roky, lebo doteraz platil (ked ho napadlo) len na základe našej ústnej dohody. A o pár rokov požiada môj manžel o osvojenie Hanky. Na toho darcu spermii zabudneme...
Z dcérky máme veľkú radosť. Hrá v ochotníckom divadle, tancuje ľudové tance, kreslí... Svojho biologického otca, ak musí, oslovuje krstným menom a môjho manžela volá otec... Jediná vec, ktorú som za tie roky ľutovala, je to, že som ho dala zapísať do rodného listu. Bez takéhoto otca by sa Hanke žilo ľahšie.

Proč jste se vzdala alimentů??? Tak on si s Vámi pěkně osm let šukal - pardon - a když přišlo dítě, tak Vy jste byla gerojka? Proboha - proč?? Ty peníze nejsou Vaše, ty jsou pro Vaše dítě, pro jeho osobní růst. Jestli to takhle půjde dál, tak se ti chlapi nenaučí nikdy chovat slušně!!
Já Vám řeknu, co jste měla v tom 6. měsíci udělat - navštívit advokátku... Protože některé věci se jen tak prostě nesmí nechat. Na Vašem místě bych šla do sebe a dohnala ještě teď, co se dá. Myslím, že uplatnění pro ty prachy najdete velmi snadno... KVS