Diskuse ke článku:
Nezlobí, vaše dítě je jen hyperaktivní

Odpověď na 4  |  Hanko, na to, co jste napsala, mi nedá nereagovat. Je vidět, že jste to zřejmě nikdy nezažila. Jinak byste nemohla tvrdit, jak je směšné a zároveň skoro "in", když je každý nevychovaný spratek samozřejmě brán jako hyperaktivní dítě a ve škole, na kterou jen kašle a má pětky, ho zase berou jako dyslektika.
Chtěla bych k tomu napsat, že si velmi dobře pamatuji (a to jsem se narodila před více jak čtyřiceti lety), když o mně stále mluvili jako o hyperaktivním dítěti, které pořád povídalo a bylo slyšet všude.
Děkuji svým rodičům, protože ze mne vychovali dobrého člověka. V dětství jsem vyhrávala sportovní závody - atletika, stolní tenis, později fotbal na vrcholové úrovni. Ve škole jsem měla samé jedničky. Díky upovídanosti... jsem se v životě neztratila. Stáže v zahraničí, dnes řídím velkou firmu.
Je to všechno o tom umět hyperaktivitu využít správným směrem. Mám nyní syna a dceru a přiznávám, že ze syna jsem občas nešťastná - je velmi hyperaktivní, ukřičený, neposedný... a v září jde do školy. Kdo nás zná, tak ví moc dobře, že to není nevychovaný spratek, naopak. Proto také hodně sportujeme a vyvíjíme různé aktivity. Syn je totiž i hodně zvídavý.
Je pravdou, že někdy mi už chybějí síly, ale mám zdravé a super děti. A jsem za to moc ráda.

Narodila jsem se na vesnici a mám čtyři sourozence. V rodině, kde jsme si v šedesátých a v sedmdesátých letech sami zajišťovali potravu pro sedmičlennou rodinu. To znamená pole, hospodářství a vše, co k tomu patří.
Všichni jsme vstávali ráno ve čtyři. Holky dojily krávy a kluci vyhazovali hnůj a krmili dobytek. Pak se šlo s mlékem do mlékárny. A o sušení sena pro dobytek na zimní dny, už vůbec nemá cenu mluvit - to bylo samozřejmé.
Na žádnou "hyperaktivitu" zde nebyl čas a ani prostor. Proto doporučuji dát dětem práci a pak zase práci!

Odpověď na 11  |  Je to napsáno úplně přesně od Renči. Máme to doma taky tak. Dcera je v první třídě, přitom dva roky už čte - naučila se sama. Ovšem, když má namalovat obrázek, to už moc dobré není. A s psaním nevím, nevím... ADHD jako vyšité.
Ale nejhorší je to s ulpíváním: jak nemá přesný rozvrh a věci neběží podle plánu, tak je křik, vztekání, nespolupracuje. Hlavně se nesmí ustoupit, a že to na mě zkouší. Jakmile se naruší koloběh, dáváme to pak dohromady i několik dní. Ptá se, proč musí jít spát už v osm, když včera šla o půl deváté... proč si musí dneska vzít svetr, když včera měla mikinu.
Jeden čas jsem se i bála, zda netrpí nějakou lehkou formou autismu, jestli se to tak dá nazvat. Nakonec mi paní psycholožka vysvětlila, že se tomu říká ulpívání a že je to častý problém dětí s ADHD.
Jen tak mimochodem, občas jsem pěkně vylítla a seřvala ji, až se stydím. Občas dostala na zadek. Ovšem efekt to skutečně nemá žádný, jelikož ona stejně nechápe, proč byla potrestaná... Takže vysvětluji a doufám, že do dospělosti to pochopí.
Jinak je to miláček a pro každého by udělala vše. Vždy, když jí někdo něco dá, vyžaduje i pro brášku a opatruje to jak oko v hlavě, aby mu to mohla dát atd. Každého pozdraví, pomáhá (když ovšem nemá jiný program, na tom lpí), vždy poprosí, poděkuje.
Myslím si, že vychovaná je. Ovšem, vysvětlujte to někomu, když je zbrklouš a prvně něco udělá a pak o tom - někdy - začne přemýšlet.

Odpověď na 4  |  Nesouhlasím s Hankou, která tady píše, že je už skoro "in" a zároveň směšné, jestliže je každý nevychovaný spratek nazýván hyperaktivním dítětem a později zase dyslektikem, když kašle na školu a domů nosí pětky.
Tak s takovým názorem může opravdu přijít jedině člověk, který o problému nic neví. Mám takového syna a rozhodně to není nevychovaný spratek. Je hyperaktivní. A kamarádům i nám by dal první poslední.
Bohužel ale syn nikdy neposlechne napoprvé. A kdybych ho zřezala, vůbec bych si nepomohla, spíš naopak.
Ano, je i disgrafik, a to přesto, že má IQ 155. Kdyby ho v poradně nediagnostikovali, měl by pětku z češtiny a jinak samé jedničky. Syn má normální známky - jen u diktátu má místo pětky pouze počet chyb a paní učitelka ho zkouší ústně.
Takže, ne vždy je to, jak si myslíte.

Já mám tříletou holčičku a napila se coly jen jednou. A to bylo pouze proto, že jí dal napít její bratránek, když jsem se nekoukala.
Můj názor je, že malé děti by colu pít neměly. K životu to nepotřebují, dokud colu neochutnají, na zdraví jim to také nepřidá!
Dcera to (po ochutnání) na mě zkoušela, že chce napít colu. Já jsem jí řekla, že ne a že si nepřeji, aby to pila. Naštěstí od té doby si už o colu neřekla (a to ji občas míváme doma).
Každá mamina musí vědět nejlépe, co je dobré pro její dítě.
Má dcera je prý hodně aktivní - a už jen pro to jí colu nedávám.

tak colu bych ani nekupovala... není, tak se prostě nebude pít.
hyperaktivní dítě nemusí hned být... co takhle rozmazlený a bez řádu... nemyslím jedince, myslím to všeobecně!

Přiznám se, že můj syn má colu rád a neustále prosí, abych mu nalila. Jednou za čas podlehnu a dám mu ji. Ale už kvůli kofeinu jsem na to opatrná. Koupila jsem dětskou, která kofein neobsahuje, ale má dost cukru.
Jinak, jestli je syn hyperaktivní, to netuším. Podle lékařky není, ale je to lumpík a nemyslím že z coly. Je totiž takový od narození a colu poprvé měl loni na podzim ve dvou a půl letech. Navíc, čím je starší, tím je klidnější.

Občas hyperaktivita není ani tak chybou dětí, které jsou "akční" od přírody, ale tato jejich vlastnost je násobena tím, jak do nich nevědoucí rodiče od mala futrují colu po litrech (v Praze vidím denně maminky, které dvouletým špuntům dají srkat colu plnou kofeinu a cukru).
Vezměte si, co dělá káva a tedy kofein s vámi! A jak potom zatočí stejná dávka s tak malým človíčkem!
Takže, nebít rozdivočené "spratky" a pěkně je zaměstnat prací, aktivitami a běháním po parku. Ale prolísknout by bylo vhodné samotné rodiče. Anebo alespoň proškolit...

Mám dvě děti a obě jsou hyperaktivní. Začaly samy chodit už v osmi měsících a neustále jsou v pohybu. Na takové děti je potřeba důslednost, důraznost a hlavně práce, nějaké zaměstnání, po kterém přijde pochvala. Vždyť každé dítě je rádo užitečné!
Ty rodiče, co si myslí, že mají hyperaktivní děti, protože nevydrží sedět hodinu na místě, bych chtěla upozornit, že v takových případech nejde o hyperaktivitu! Pokud lékař neřekne a nenapíše do zdravotní karty, že je dítě hyperaktivní, tak je naprosto v pořádku a jen ho prostě v určitý okamžik víc zajímá dění kolem sebe.

tady čtu v diskusi, jak by se měly děti řezat a řezat... náš syn naštěstí hyperaktivní není, tak nemohu tolik soudit... ale řezat? každému autorovi podobné myšlenky bych preventivně také nařezala, aby se probral!

V článku se píše, jak je dobré přiznat, že dítě je hyperaktivní a otevřeně o tom hovořit.
Myslím, že s tím už nemá problém nikdo - naopak, dneska je to skoro "in". Každý nevychovaný spratek je pyšnou maminkou takto nazýván. A když trochu povyroste, kašle na školu a nosí pětky, tak je zase dyslektik...
Všechno je to akorát směšné.

Asi je nejlepší řezat a řezat. Podívejte se, co jinak z těch dětí vyroste...

Já jsem takto měla zasaženy obě děti. Na syna platil pouze Damoklův meč a občas plácanec, kdežto dcera se při jakémkoli náznaku nařizování či trestání za něco zatvrdila a nikdo s ní nehnul. Na tu jsem musela jen chválit, chválit, chválit a když se něco nepovedlo, litovat ji a trpělivě vydržet.
Obě děti (21 a 19) se nám podařilo vychovat nakonec dobře, ale hyperaktivní dítě mít doma je prostě fuška. A možná ještě horší je poslouchat rodiče či prarodiče jejich vrstevníků, kteří tímto syndromem zasaženi nebyli a "kam je posadili, tam zůstali sedět jak pecka" a vydávali to za to, že jsou moc hodní.