Jsem těhotná a přítel mě poslal na potrat

Asi si to nesu z dětství... ten pocit méněcenosti. Rodiče byli přísní. Navíc mě matka pořád shazovala – z neznámého důvodu, ale s velkou oblibou. Jinak se nechovala ani její matka, tedy moje babička... shazuje mě dodnes také.

Pokaždé si mě našel chlap, který mě využíval, byl na mě zlý. Anebo se ke mě choval bez špetky úcty.

Stále jsem si říkala, že chci mít velkou šťastnou rodinu a chlapa si budu vybírat, aby hlavně děti byly šťastné.

Plán se nepodařil.

Měla jsem přítele, který byl hodný, dokud bydlel u mě. Já mu vařila, prala, starala se.

Ale když se odstěhoval do svého zrekonstruovaného bytu, začalo peklo.

Nejde o to, že bychom snad předtím měli optimální vztah, to ne... vždycky přijel pozdě večer, televize, jídlo, pití a noc plná sexu.

Spal do dvanácti, kdy se sbalil a odešel.

Když jsem mu řekla, že bych s ním někam také chtěla ven, jenom mlčel.

Ráno upaloval za kamarády, večer bar, srandičky. A pak se přijel ke mě jen vyspat.

Ano, už jsem věděla, že to není pravé ořechové... proto jsem se s ním přestala stýkat a reagovat. Jednou za měsíc dva jsem neodolala, povolila mu, protože mi chyběl dotek muže a pohlazení.

To jsem ale ještě netušila, co se stane.

Otěhotněla jsem.

A když jsem to příteli oznámila, odvětil, že má radost, že je plodný. Ale prý jeho kamarádi už nějaké potraty zaplatili a on mi samozřejmě dá peníze také... na ten potrat!

Já jsem ale byla rozhodnutá, že v sedmadvaceti letech si dítě nechat brát nebudu. Vždyť je okolo mě spousta žen, které si děti přejí, ale z nějakého důvodu jim to nejde, nebo už jsou starší.

Z DALŠÍCH PŘÍBĚHŮ Také máte na mateřské pořád jen dovolenou? Manželství máme hezké, můj muž mě ale ranil Kvůli manželovým dcerám myslím na rozchod Mám smůlu na partnery. Vždycky potkám exota

Přítel mě dál nutil, ať jdu na potrat. Říkal, že si přece mohu udělat dítě s jiným chlapem... A to mě zlomilo.

Jsem teď v pátém měsíci a on nezavolá, nezeptá se, jak se mám. O miminko se také nezajímá.

Zároveň ale nechce, abych vychovávala dítě s jiným mužem, protože by to pochopitelně urazilo jeho ješitnost. Ani si prý neumí představit, co by řekl kamarádům v baru.

Nechci tvrdit, že to byla chyba – miluji své miminko už teď v bříšku, víc než svůj život. Ale jsem nešťastná, že jsem děťátku nedokázala splnit ten ideál rodiny. Zůstanu pravděpodobně sama a bojím se, že mi to jednou bude vyčítat.

Už teď jsem pořád sama doma a pláču do polštáře nebo ve sprše, jak jsem miminku zkazila život.

Vynasnažím se udělat vše, aby moje dítě mělo všechno a se štěstím třeba i jednou nějakého tatínka, ale už jen hodného :-)

Musím ještě říct, že dříve jsem osamělé maminky dost odsuzovala a říkala si, že dítě bych si nikdy nenechala, kdyby ho partner nechtěl.

Ale – ono to opravdu není jako když si koupíte tričko a doma pak zjistíte, že se vám nehodí. Tak ho vrátíte a koupíte si třeba jiné...

Miminko beru jako zázrak a jediné, co v životě ženu naplňuje, pro co jsme stvořené.