Diskuse ke článku:
Starý pes: Lásku, nebo injekci?

Ano pro každého psa kupuji granule, které jsou pro staršího nebo mladšího pejska, u granulí Brit to takhle mají. Musíte to vyzkoušet, každý pes má rád něco jiného, ale moji tyto granule prostě zbožňují.

Takže se řídíte podle rozdělené dle věku psa? a kupujete od více značek? nebo pořád stejné?

My máme doma 2, jeden je starší a jeden má rok a půl. Pro toho mladšího kupuji granule určené pro mladšího psa, a ten starší dostává granule pro staršího psa, takže se podívejte co kupujete, je to takhle rozdělené. Kupuji jim šťavnaté kuřecí granule.

Poradíte mi s výběrem krmiva pro staršího psa, který má horší trávení?

naše lara má 14 let.v posledním roce se hodně zhoršila -špatně chodí,neslouží jí zadní nožky,je hluchá,špatně vidí.Ale do nedávna jí chutnalo,občas si hrála,ráda chodila do oblíbené hospůdky.Ale ted asi druhý den najednou přestala chodit úplně.vůbec nechce nic jíst ani pít.jen leží.Bolesti asi nemá.ještě nás vnímá.nevím co mám dělat,přála bych si,abychom nemuseli larinku uspat,ale nechci aby se trápila.

Moje Šivina je krásný staford. Sice už špatně chodí - má 12 let - ale pořád si hraje se svými kamarády čivavami. Jestliže některá čivavka trpí nebo se jí něco nelíbí, Šivina zasáhne, upozorní mne, že je něco v nepořádku.
Také mi už kdosi doporučil, že když špatně chodí, tak by měla odejít. Ale ona je stále potřebná, pořád má radost ze hry a prostě je to milovaná družka, přítel.
Až uvidím, že se trápí a život ji už nebaví, pomohu jí odejít, i když pro mne to bude moc těžké.

Kira, šestnáctiletá fenečka shih-tzu, sice už neslyší a je slepá, ale o stravu má pořád zájem, pije a žere. Bohužel, před čtrnácti dny jí zemřel bratr, který byl zároveň jejím kamarádem. Od té doby na sebe Kira nenechá sáhnout, kouše a neustále štěká. Poradili byste nám někdo, co máme v takovém případě dělat? Jsme z toho zoufalí. Máme strach, že je to steskem. Jak jí můžeme pomoct?

Tango je bišonek, zřejmě třinácti až čtrnáctiletý. Je s námi sedm let a máme ho z útulku, kde ho dost omladili. Je skoro slepý a ztratil také nějaký ten zub, ale donedávna byl vitální, veselý a přes svůj handicap byl i hravý.
Avšak poslední měsíc už to není on - čím víc, tím hůř chodí a má problémy i s malými schůdky v domě. Jsou dny, kdy se rozběhne a dny, kdy leží jako lazar. Jsme z něho opravdu zoufalí. Doufám, že třeba s jarem se to zlepší přesto, že nám veterinář moc velkou naději nedává.

Vzali jsme domů nalezeného jezevčíka. Kolik mu tehdy bylo, nevím, ale veterinář věk při nalezení odhadl na cca 4 roky.
Ajda s námi byla celých 10 let. Pak už nemohla chodit a zřejmě dost trpěla bolestmi, protože na jakýkoli dotek se ohnala. Rada kamaráda-veterináře byla, abychom ji nenechali trápit, že lepší to nikdy nebude, ale pouze horší. Tehdy jsem oběhl i další lékaře a také veterinární kliniku, avšak naděje nebyla žádná.
Obrečel jsem Ajdu jak malý kluk. Ale pes není člověk, aby trpěl - eutanazie domacího mazlíka mu v krajním případě ulehčí a bude vám ke cti, když to dokážete.
Vzpomínám na Ajdu dodnes. A tečou mi slzy, když to teď píši přesto, že to je už 15 let.
Dělejte pro své mazlíky maximum a až to přijde, buďte u nich!

Odpověď na 1  |  Mám milovaného pejska křížence Matýska, kterému teď bude šestnáct let. Je nahluchlý (já taky), špatně vidí (já taky), neskáče už jako za mlada (já taky). Rád se povaluje (já taky) a občas si přes den i pospí (já taky). Ale, na druhou stranu: Stále mu chutná (mě taky), má rád návštěvy (já taky) a když se mu chce čůrat, většinou to doběhne (já taky). Tak, o co jde?
Budu s ním do poslední chvilky, protože on by to pro mě udělal taky. Myslím, že každý, kdo opravdu miluje svého psa, prostě pozná, jestli se trápí. A řešit dopředu dilema, jestli mu dát injekci či nikoliv, to je hloupost!

Jsou to už dva roky, co mi odešla patnáctiletá bobtailka Jackelinka. Posledních šest let svého života měla velké potíže s kyčelními klouby a dostávala nesteroidní antirevmatika - my, holt, neměli tolikrát maso...
Posléze Jackelinka oslepla a nakonec úplně ohluchla. Přesto mi doma nic neudělala a byla pořád velmi čistotná. Vždycky si štěkla a čekala až jí pomůžeme zvednout zadeček a šli jsme s ní ven.
Misky na vodu a jídlo měla na mírně vyvýšené stoličce, aby se nemusela tolik ohýbat a nebolela ji záda. Také potřebovala zvýšenou péči o srst.
Já jsem s Jackelinkou poslední rok zůstávala často doma. Ona nás celý život milovala, svá nádherná vděčná očička upínala ke mě za každou maličkost, kdy jsem jí pomohla. Dokonce i léky jedla z ruky.
Někteří lidé mi říkali, že Jackelinku týrám, ale já si to nemyslím. A náš veterinární lékař také ne. Pokud jedla, pila a dokonce si někdy i hrála, tak to, že jsem jí dělala doslova "vodícího člověka", když oslepla a ohluchla, bylo zdaleka to nejmenší, jak jí její lásku a věrnost vrátit.
Poslední hodinu života Jackelinky jsme byli všichni u ní, drželi ji za tlapky a hlavičku. Viděla jsem, jak se s tím životem pere a nechce od nás odejít. Nakonec usnula.
Jsem ráda, že jsem nevolila injekci. A moc jsem se snažila Jackelince zpříjemnit a co nejvíc usnadnit ty poslední roky jejího života.
Já už jsem totiž jednou u jedenáctileté psí holčičky po poradě s veterinářem zvolila injekci a dodnes toho lituji a stále mám výčitky, jestli tehdy opravdu nebyla jiná možnost.

Náš pes se jmenuje Deníček, má čtrnáct let. Je hodně starý a už špatně chodí - nemůže na zadní nohy. Včera ještě běhal jako beránek... Tak teď přemýšlím, jak mu co nejvíc ulehčit život, než odejde.

Zrovna před dvěma měsíci jsme s mojí mámou musely řešit dilema, jaké popisuje tento článek.
Šestnáct let byl Miky náš kamarád a mazel, ovšem poslední půlrok jeho života byl pro všechny hodně náročný. U Mikyho se stáří podepisovalo na zdraví čím dál víc a on nedokázal v sobě udržet žádnou potravu. Všechno, co snědl, šlo ven. Jen hubnul a hubnul, až byl kost a kůže.
Snažily jsme se mu připravovat jídlo tak, aby nebylo těžké pro jeho žaludek, ale nic nepomáhalo. Několikrát dokonce zkolaboval, když šel ze zahrádky domů, do svého pelíšku - prostě se svalil na bok a zůstal naprosto vyčerpaný v bolestech. Bylo mi ho strašně líto. Ale zase jsem neměla to srdce nechat prostě jeho život ukončit injekcí.
I když je mi po Mikym pořád hrozně smutno, jsem na druhou stranu vděčná, že moje máma měla více síly a vzala ho k veterináři na injekci, aby se už dál netrápil.