Diskuse ke článku:
Můj osudový partner dal přednost manželce a dětem

Milé dámy, a co když je to jinak? Co když potkáte svého partnera v době, kdy je s manželkou těsně před rozvodem a mají spolu vše vyřešené tak, že o tom ani není pochyb... a ona ho najednou přitáhne zpět? Přece jen – jsou například Vánoce a jsou tam třeba i další okolnosti, které dokáží muže vrátit zpátky k rodinnému krbu...
A co tedy má dělat ta žena, která milenkou ženatého muže nikdy nebyla, protože se s ním seznámila v době, kdy byl ženatý už pouze jen formálně a s manželkou měli vše vyřešené a byli těsně před rozvodem?

Odpověď na 1  |  S Marti naprosto souhlasím, jak tady už přede mnou napsala, že ženské, která to táhne se ženatým mužem a tátou od malých dětí, by naplácala na zadek!
Jen dodám, že takové milence, co se tahá se ženatým tátou od dětí, pouze naplácat "na zadek"... to je slabé slovo!
Ale já věřím, že každé takové se to jednou stejně vrátí!

Ahoj, mám s tím také zkušenosti - bohužel bolestivé. Já jsem ta, která doplatila na to, že od ní muž odešel k jiné. Zásadně s tím nesouhlasím.
Byla jsem s manželem velmi dlouho. Po šesti letech jsme se brali a po dalších sedmi letech měli vysněné dítko. On k milence odešel hned, jak se nám dcerka narodila a to mě trápí dodnes.
Byla bych radši, kdyby to dopadlo jako v příběhu a manžel se k nám domů vrátil. Ale, bohužel, opak je pravdou. Můj muž si milenku prosadil a po čtyřech letech čekání na to, jak to s námi dopadne, se nyní rozvádíme.
Chci jen věřit tomu, že se v ní nezklame a že s ní snad bude štastný. Hlavně, že dcerka svého tátu neztratí, i když s námi bohužel už od samého jejího narození nebydlí. Dělá si na ni nyní čas snad i více než dřív, a to je dobře.
My spolu vycházíme také dobře. Nikdy jsem mu nic nevyčítala a on se rozhodl sám - výčitky a následky svého jednání si nese jen sám v sobě, pokud se tím vůbec trápí.
Časem se ukáže, jestli se rozhodl správně, ale na všechno je už stejně pozdě. Jdeme od sebe a to jsem nechtěla. Nezbývá mi, než se s tím smířit. Ještě, že jsem zjistila, že mi to nejcennější na světě zůstalo.
Chlap za slzy nestojí, i když já jsem už vyplakala rybník. Ženská musí vydržet všechno a být rozumná. Je to na nich, jak se rozhodnou, každý dělá co umí.
Jen jsem chtěla říct, že to opravdu bylo na něm, jak se rozhodne. Nemá cenu se tím trápit, nestojí to za to.
Chlapi jsou srabi, když na ně dojde a musejí něco řešit. Zřejmě neustál nátlak, ten můj žádný neměl a to je také chyba. Jenže, k čemu by mi to bylo? Nemá cenu žít bez lásky.

Zažila jsem přesně tu situaci, jak ji popisuje autorka příběhu Dagmar. A zpětně k tomu mohu říci jen tolik, že pokaždé, když se žena zaplete se ženatým mužem, je tu tohle riziko.
Když to tak hodnotím, je to vlastně vztah bez východiska. Mám už také děti a vím, jak velice by ztrátou otce trpěly.
Vím, že je to bolestné, ale pokud se "osudový partner" takto rozhodl, dal tím najevo, že si jistý není, respektive dal najevo, že mu záleží na dětech. Může mu samozřejmě záležet i na autorce příběhu a jednou, až děti odrostou, bude si možná vyčítat, že se nerozhodl pro ni. Ale nemyslím si, že pokud by od rodiny odešel, že by se tím něco vyřešilo - pro autorku příběhu by nastaly problémy spojené s jeho nevyrovnaností atd.
A navíc: pokud chtěl odejít, tak proč to neudělal a proč byla jeho manželka těhotná?