Diskuse - Jak ovlivní dítě postižený sourozenec? - Sex a vztahy

Mám postiženého bratra

20.5.2018 | 20:07 | od: Kateřina | reagovat

Dobrý den, já mám staršího bratra, který je postižený, protože měl po narození mozkový nádor. Jak se píše v článku, také se za svého postiženého sourozence stydím. Navíc, někteří lidé kvůli němu odsuzují celou naši rodinu.
Bratrovi je třiadvacet let, měří skoro dva metry, ale jeho chování je na úrovni pětiletého dítěte. Je moc těžké být s ním někde na veřejnosti, obzvlášť když dostane epileptický záchvat - má velkou sílu a často někomu ublíží.

Sourozenec postiženého

6.10.2014 | 20:51 | od: jola | reagovat

Ono to může být také o tom, že se rodiče nedokáží smířit s tím, že mají postižené dítě, zvlástě pokud je to syn. Zažila jsem, co je to být odstrkovaná, hrubě bita otcem, noci probrečené. Byla jsem jakoby navíc, postrádala jsem lásku rodičů. Jako bych mohla za to, že jejich syn-můj bratr není zdravý.
To počítání let, kdy budu moci odejít z domova, psychický teror. A pak neschopnost najít zodpovědného partnera, strach mít dvě děti, abych neupřednostňovala také jen jedno, jako tomu bylo u nás doma atd., atd.
Nesu si to s sebou celý život.

Postižené dítě

17.2.2010 | 01:30 | od: Aneta | reagovat

Jak ovlivní dítě postižený sourozenec? Jak kdy – nelze to říct jednoznačně.
Dítě by mělo být ovlivněno kladně, záleží však na každém jedinci. Když byla moje dcerka malá, o tohoto chlapečka nemocného se velmi dobře starala. Přebalovala ho, krmila atd. Dnes ale v dospělosti již nemá tak kladný vztah. Má svoji rodinu a omezí se jen na dárky na jeho svátky. A někdy v kruhu své rodiny pociťuji, že se mu nepozorovaně i smějí. Záleží na náladě.
Každopádně ale je pro postižené dítě opravdu nejlepší být v rodině se zdravými sourozenci. A také být se zdravými dětmi i ve škole, je-li to možné a pokud to dítě zvládne.
Syn chodil do zvláštní školy a byla jsem spokojená. I on, ačkoliv se za to stydí. Jinak byla pro tyto děti vhodnější výborná zvláštní škola (na úrovni), než základní škola s učitelem, který dítě snižoval, vyčleňoval z kolektivu, ačkoliv v něčem bylo na hraně (myšleno z mentálního hlediska) a v něčem bylo pod průměrem. I když se při zápisu do základní školy nepoznalo, že tam nepatří (uměl trošku číst a počítat), byla jsem pak moc šťastná, že přešel ze základní školy do té zvláštní.
V žádném případě ale nedoporučuji dávat dítě s postižením mezi děti s větším handicapem. Nejlépe je mít dítě v rodině pro jeho zdárný další vývin.