Diskuse ke článku:
Těhotná a sama – situace až románově neskutečná

Ten, kdo si tímto neprošel, nemůže vědět, co to je. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi řečeno no a dělej si, co chceš, ale spatky tě nechci. Udělala jsem chybu, že jsem kdy udala, kdo je otec. Když si ti rádoby otcové myslí, že zaplatí minimum a budou se hcovat jak kingové a jací nejsou otcové. Neozvou se třeba 2 měsíce a pak chtějí po dítěti aby jim říkalo tato. Směšné. Jak to je "Já ti občas zaplatím nebo platit budu, ale jinak se starej ty. Ale dítě mi táto bude říkat." Směšné

Odpověď na 15  |  Ahoj, ja si myslím, že je zbytočné dieťa mátať s imaginárnym otcom, ktorý sa vôbec neozýva a má ho síce zapísaného v rodnom liste, ale inak z neho žiaden osoh nemá. Tých pár korún si zarobí žena aj sama a keď si nájde nového partnera, aspoň nemá problém a nemusí pýtať súhlas toho idiota na všetky veci súvisiace s deckom. Pretože ten zápis nie je len o výživnom. A dieťa by sa trápilo oveľa menej, keby o biootcovi vôbec nevedelo.
Moja dcéra má 8 a každý deň sa pýta, prečo Peter ( otcom ho nenazve a nie mojou vinou) na ňu kašle a či ona si nezaslúži jeho lasku... Čo jej mám na to povedať? Keby v tom rodnom liste nebol, tieto veci by sme nemuseli riešiť... Takýto človek si nesalúži, aby mal dieťa!!!!!

Väčšina žien, ktorá sa rozhodne dobrovoľne vychovavať dieťatko sama, pretože partner sa otača chrbtom, je odvažná a určite to aj najlepšie ako vie zvladne, pretože dieťa je najkrajší dar a dokaže nám vniesť do života tie najštastnejšie okamihy v živote - pokiaľ ich dokažeme vnímať. Lenže, okrem odvahy a sily, majú tieto maminy aj hrdosť...
Táto hrdosť nie je v týchto pripadoch na mieste. Prave naopak, hrdosť musí isť preč a treba myslieť na dieťa aj inač - lebo dieťa ma tiež pravo na pravdu od počiatku. Žiadne dieťa si nezasluži prazdne miesto v kolonke v jeho rodnom liste!!!!!! Len si predstavte seba, aké by ste mali pocity, ked by ste sa mali niekde celý život preukazavať svojím rodným listom a tam by bolo kolonka otec prazdná? Veď rodný list sa s človekom vezie až do smrti, žiadajú ho urady, žiadajú ho v škole... Myslím si, že prave to môže dieťatu spôsobovať, že sa bude neopravnene hanbiť za vas a nie za otca... Nezaslužite si to ani vy ani dieťa. Ten, kto by sa mal hanbiť, tak o tom nebude ani zmienka. To ako keby tam bolo napísane "matka nevie s kým ma mala" - "otec neznamý".
Prepačte, možno je to trochu kruté prirovnanie - ale aký je rozdiel medzi prazdnou kolonkou v rodnom liste dieťaťa v prípade, že matka nevie s kým to dieťa má a možno ho ani nechcela, len sa tak pritrafilo - tak čo už teraz a prazdnou kolonkou v prípade, že ide o užasnu maminku, ktorá sa dieťaťu tešila, ktorá všetko zvlada a aj bez otca plnohodnotné vychova dieťa, len je trochu hrdá - lebo otec dieťaťa je nezodpovedný zbabelec a otočil sa im chrbtom a ona nechce od neho ani peniaze ani jeho meno v rodnom liste?
Hrdosť ma isť bokom a po pravnickej stranke sa majú veci dať do poriadku, aj keď to bude stať tiež veľa síl a možno aj neprijemných scen na súde. Ale to dieťa má na to pravo a ten "biootec" si nezasluží z vašej strany takéto uľavy a oslobodenie od povinností.
Držím všetkým palce a prajem, aby ste dokazali vnímať aj v tejto situacii to, že mať dieťa a vidieť ako rastie a napreduje sa opakovať nebude a že vzdať sa tejto možnosti je ako keby sa pripraviť o tie najužasnejšie a najkrajšie chvíle v živote.

Keď som otehotnela, študovala som na vysokej škole 500 km od mojej rodiny, sama. Bývala som na priváte. S otcom môjho dietaťa sme spolu "chodili " vyše roka, keď som otehotnela. Je pravda, že som mala za sebou jeden potrat a na základe vyjadrenia lekára sme nepredpokladali, že sa to môže stať. Napriek tomu som ja bola rada, keď som si odbehla z prednášky do lekárne a vo WC som uvidela tie dve ružové čiarky. No moja radosť netrvala dlho, keď som novinu oznámila drahému tatinovi, hneď zmizol.
Prežila som veľmi rozporuplné obdobie. Na jednej strane sme sa aj s rodičmi veľmi tešili. Moja Hanka je dodnes ich jediná vnučka, keďže sa ani jednej z nás so sestrou nepodarilo viac otehotnieť. Na druhej strane som bola nešťastná, cítila som sa strašne sama, urazená a ponížená. Mala som okolo seba veľa priateľov, ktorí mi pomáhali so všetkým, s čím mohli, predsa som mala na srdiečku obrovský balvan.
Celých osem mesiacov som prežila takto, ďaleko od domova, ale aktívne. Čas som si krátila turistikou. A po ôsmich mesiacoch sa objavil budúci otecko. Myslela som si, že si to snáď rozmyslel, že to rozchodil alebo čo, a ostane s nami. Ale nie, on si prosím Vás pekne prišiel zasúložiť! Teda chcel, ale ja som ho vyhodila z domu. Bolo my z toho zle, ja v ôsmom mesiaci, brušisko ako hora a on... A tak som nechala štúdium a hned som sa presťahovala domov k rodičom. Tam som aj porodila a žili sme s Hankou šťasne a spokojne. Naši nám veľmi pomáhali.
Naša kalvária sa však ani zďaleka neskončila. Po roku sa zas objavil a nahovoril ma, aby sme sa k nemu presťahovali, že on si to premyslel a predsa len nás má rád a chce s nami žiť. Ja hlupaňa som mu verila, odpustila a s radosťou sa presťahovala na druhý koniec republiky, k jeho rodičom. Hneď prvú noc, čo sme tam s malou spali, zabudol prísť domov z práce. Asi bol osláviť ten môj návrat. A tak to šlo celé štyri roky.
O dieťa sa staral skutočne len, keď musel. A keďže malá bola od narodenia postihnutá epilepsiou, čas, ktorý som s ňou ja trávila v nemocnici, trávil v krčme s kamarátmi. Bola som na všetko sama, nájom nám platili naši, dcéru obliekali naši. Naši nám zariadili byt, kompletne aj so spotrebičmi. Aj tak to nefungovalo. S deckom nikdy nebol na ihrisku, na zmrzline, nikde. Bál sa, že bude mať bacile, keď sa s malou bude hrať. Strašné. Takto sme pretrpeli štyri roky.
Bola som hlúpa, ja viem. No jedného dňa som mala dosť a vrátila som sa k rodičom. S osobnými vecami a hračkami. S ničím iným. Opäť som prežívala tie isté pocity, ako keď som bola tehotná. Sama samučičká vo veľkom svete. Našla som si prácu v hlavnom meste a začalo sa nám s dcérou dariť. Zoznámila som sa úplne náhodne s mojím terajším manželom, ktorý mi vlastne ukázal, ako sa správa skutočný partner a otec. A aj ked nie je všetko ružové, máme sa radi a som s ním šťastná. Žijeme v maličkom byte, ale sme spokojní, že sa máme.
Prešlo päť rokov, kým sa milý biologický otec ozval. A vzal si dcéru na dva týždne. Po týždni sa mu zunovala a vrátil sa do práce. Dceru nechal so svojimi rodičmi, tak nám zavolala a my sme pre ňu hňeď doleteli.
Prešli mesiace odvtedy a milý otecko sa zas neozýva. Cestu a náklady na dieťa si odrátal z dohodnuteho vyživného a dva mesiace mi poslal tretinu dohodnutej sumy.
Tento mesiac pre zmenu neposlal ani cent. To ma primälo k rozhodnutiu konečne všetko doriešiť oficiálne. Požiadam o umiestnenie dieťaťa výlučne do mojej výchovy a o výživné spätne na tri roky, lebo doteraz platil (ked ho napadlo) len na základe našej ústnej dohody. A o pár rokov požiada môj manžel o osvojenie Hanky. Na toho darcu spermii zabudneme...
Z dcérky máme veľkú radosť. Hrá v ochotníckom divadle, tancuje ľudové tance, kreslí... Svojho biologického otca, ak musí, oslovuje krstným menom a môjho manžela volá otec... Jediná vec, ktorú som za tie roky ľutovala, je to, že som ho dala zapísať do rodného listu. Bez takéhoto otca by sa Hanke žilo ľahšie.

Proč jste se vzdala alimentů??? Tak on si s Vámi pěkně osm let šukal - pardon - a když přišlo dítě, tak Vy jste byla gerojka? Proboha - proč?? Ty peníze nejsou Vaše, ty jsou pro Vaše dítě, pro jeho osobní růst. Jestli to takhle půjde dál, tak se ti chlapi nenaučí nikdy chovat slušně!!
Já Vám řeknu, co jste měla v tom 6. měsíci udělat - navštívit advokátku... Protože některé věci se jen tak prostě nesmí nechat. Na Vašem místě bych šla do sebe a dohnala ještě teď, co se dá. Myslím, že uplatnění pro ty prachy najdete velmi snadno... KVS

Wolam sa Gabika, mam 21 rokow a mne sa stalo nieco podobne... Bola som s ex ani nie pol roka a ked som mu oznamila, ze som tehotna, zmohol sa len na to, ze ma pocit, ze chodi s wlastnou sestrou, ze ma nelubi a nie je so mnou stastny. Tak som sa na neho pre zmenu wykaslala JA, ale moc sa tomu nebranil... A aby som nezabudla uz ma dwe deti s dwomi inymi zenami... Sice babatko este len cakam a som w polowici 4. mesiaca, welmi sa trapim ako to bude dalej. Pomocnu ruku mi podali rodicia a najblizsia rodina... Sice sa mi pokusal nanutit do hlawy, ze ma uz miluje a nemoze bezo mna zit, aj tak mu to uz newerim... Nechcem o nom nic wediet. Zablokowala som si wsetky howory a sprawy od neho a nechcem od neho ani jeho peniaze... A co sa tyka kolonky meno otca, ziadny neexistuje, lebo je len nahodny darca spermie... Snazim sa nemysliet na neho, ale bojim sa, ze ho stretnem kedykolwek w nasom meste... Dufam, ze to co najskor zwladnem ignorowat ho a prajem wsetkym, aby to zwladli tiez... Spomienky a myslienky ma budu este trosku trapit, ale werim, ze sa z toho coskoro dostanem :) a moje dietatko nebude mat tu cest spoznat swojho biologickeho otca :D

Všechny máte můj obdiv pro svoji hrdost a odvahu, přeji Vám hodně štěstí, úspěchů v životě a radost z pohledu na své šikovné a krásné děti.

Prezila som presne to iste. Do vztahu som dala maximalnu doveru a lasku a po siedmych rokoch som zistila, ze ma vlastne cely cas klamal a podvadzal. Sama loz, loz a loz. Po oznameni o tehotenstve som pocula, ze dieta nechce (aj ked stale omielal opak), potom zasa chce, ale o zdravom fungujucom vztahu nebolo ani reci. To uz som zistila, ze ma iny vztah a aby ma ranil, ani sa s tym netajil.
Spalila som vsetky mosty. Dietatu a sebe dala slobodu a volnost aj za cenu tazkosti, ktore musi denodenne prekonavat zena, ktora je na vsetko sama. Napisal iba sms, ze mame skapat. Viac som o nom nepocula.
Najviac pomohli ti, od ktorych som to necakala. Urobila som presne to, co ty. Kolonka ostala volna. Dala som dietatu a sebe slobodu a volnost. Ked sa narodilo, ozval sa cez spolocnu znamu. Chcel sa predvadzat pred kamaratmi, ale len tak, aby to vyhovovalo jemu. Zhnusil sa mi ako clovek a pohrdam nim. Nikdy nedovolim, aby mojmu dietatu akymkolvek sposobom zasiahol do zivota a nicil mu ho tak, ako sa stalo v kazdom vztahu, v ktorom bol pred nami. (Doverujte, ale preverujte.)
Do tej poslednej fazy, ako ty, som sa este nedostala. Teraz mam tak nabity program, aby som vsetko stihla, ze na to nemyslim. Ale verim, ze najdeme toho, kto nas bude mat rad a nebude mat potrebu stale klamat, aby bol zaujimavy.

Ria, prave som si precitala Tvoj prispevok...
O vyzivne kazdopadne ziadaj, je to pre dieta a jeho potreby. Podla mna je to dokonca povinnost matky voci dietatu... A to cim skor, pretoze spatne Ti mozu vyzivne vyplatit len za tri roky...
Nic si nevycitaj. Neries, co by bolo, keby bolo... Vsetko tak malo byt...
Vies kolko mladych mamiciek v mojom okoli zijucich v manzelstve nie je stastnych???... Uz v skolkach je kazde tretie dieta z rozvedenej rodiny...
Netreba nic riesit. Nepozerat dozadu, ani priliz dopredu... zivot si vsetko zariadi ako ma... partner bude, ver tomu. A kym dojde, vychutnavaj si to velke-male stastie...

ja som presne tak dopadla - tehotná a sama... a stále som - síce má moj syn už tri roky, ale nájst spriazdnenu dušu pre nás oboch je nemožné - bohužial......

Dobrý den, moje kamarádka byla, dá se říct, ve stejné situaci. Taky nemohla do 30 let otěhotnět a pak, když zjistila, že je těhotná, bylo to s nehorázným idiotem. Vyřešila vše tím, že otce neuvedla v rodném listě.
Udělala dobře, dítě by se stydělo za svého otce. Teď má klid, nikdo ji neobtěžuje, nemusí se s nikým hádat o výživné. A pokud se někdy vdá, tak si může její manžel dítě nezrušitelně osvojit.
Má teď krásnou dceru, přítele, zaměstnání a je šťastná, že má klid. Někdy je lepší se v životě nenimrat a brát jak je.

Kazda z nas ma svoj pribeh, kazda z mamiciek, ktora vedela, ze bude bez partnera, si presla svojimi dusevnymi bolackami, ktore urcite skoncili vo chvili, ked sa dietatko zacalo v brusku ozyvat ;)
My sme prave oslavili nadherny, stastim, laskou a spokojnostou naplneny prvy rocik :)))
Chcem povedat buducim mamickam, ktore mozno vedia, ze ostanu same... tym, ktorym este len nedavno vysiel pozitivny tehotensky test a mozno prepadli panike, aj tym, ktore si hladkaju kopkajuce dietatko v brusku za dvoch... STOJI TO ZA TO... uz teraz nie ste same, ale ste dvaja... ti mali drobcekovia, ktori si vecer spokojne odfukuju do perinky, z hrdielka sa stastne rehocu od tretieho mesiaca, daju tolko neopisatelne vela stastia a pocitov... :)))
Nic na svete sa nedokaze vyrovnat materinskej laske... ja toto naplnenie zazivam uz rok, som vdacna zivotu, skvelej rodine, mojim priatelom... a koniec koncov, aj biologickemu oteckovi, ktory sa o malickeho nezaujima, nie je hoden slova otec, ale bez neho by ten maly zazrak prirody teraz nebol... ;)
Drzim palce... nezabudnite na to, ze pojem osamela matka je len na papieri, pretoze uz teraz ste tandem... ten najkrajsi...

Ahoj, nebyla jsem sice tak úplně sama, to je pravda. Rodiče jsem měla hned za oceánem a otce dítěte v hospodě. Ale nevěděla jsem, ve které:) Ne, že by neprojevovali zájem. Zděšené dopisy, dlouhá pauza v telefonu, přiožralý údiv - takových reakcí byla spousta:)
Nesnášela jsem to, že mě nutil těhotenství skrývat, ačkoliv to byl on, kdo dítě prosazoval. Bylo mi 19 - později jsem zjitila, že se bojí ex-manželky a že rodiče se báli jen toho, aby se mi PROBŮH nenarodil malý černoušek, cikánek, arábek etc. Situace k pohledání:)
Do sedmého měsíce jsem to vydržela. Asi jsem byla cvok, hormony zapracovaly, nebo jsem měla málo kuráže se bránit a prosazovat.
Celou tu dobu, problémům navzdory, jsem cítila takové vnitřní štestí, tichou radost a někdy i nadšení. Později jsem se začala soustředit na sebe a na miminko. Koupila jsem si knížky, chodila jsem na cvičení pro maminy a lekce o porodu. Na kontroly jsem se těšila, i když jsem se na ultrazvuk dívala sama.
Hej! Ta nádhera, když se mi narodil zdravý chlapeček. Byla jsem nevýslovně štástná. Otec byl sice u porodu, ale jen mě rozčiloval. Byl mírně namol a těšil se opět do pubu - na oslavu, která se protáhla až do té doby, kdy byl dítěti rok. :)))
Ani teď to není med. Synovi je 8 let a umí pěkně zlobit. Přesto ho samozřejmě miluju "nejvíc na světě" a jsem strašně strašně ráda, že ho mám. Jenom to těhotenství jsem si mohla užít víc.
Přeji všechno nejlepší mým "sestrám," které to zažily nebo zažívají.
Holky - at´si všichni trhnou nohou. My to zvládnem a užijem si to. Máme kuráž:)

Co všechno se ve mě probudilo po přečtení tohoto titulku? Nejde to vypsat, to se musí prožít. Můj syn byl naplánované a chtěné dítě, přesto jsem od čtvrtého měsíce těhotenství zůstala sama. Otec nezvládl situaci, já jsem ji zvládnout musela. Jeho matka mě posílala na potrat. Nešla jsem a jsem za to ráda. Nikdo, krom svobodné a osamělé maminky, nepochopí, jaké to vlastně je. Já jsem se peněz pro své dítě nevzdala. Naopak, vysoudila jsem všechno, co jsem mohla. Když jsi nás nechal samotné, tak aspoň plať - to jsem říkala sobě i "trubci", jak jsem ho začala nazývat.
Teď, když se dívám zpátky, byl to kolotoč zklamání, depresí, štěstí, lásky, zlosti, smíření, radosti. Prostě všechno najednou. Letos bude synovi 21 let. Je to skvělý mladý muž, studuje na vysoké škole a já jsem neskutečně ráda, že ho mám. Jistě, nebylo to lehké, asi máme oba nějaké šrámy na duši, ale tak jako píše maminka přede mnou: neměnila bych. Za nic na světě. Jana

Ahoj. Tak malinko ma povzbudilo, ze nie som jedina v takejto situacii. Stale sa neviem zmierit s tym, ze maly bude vyrastat bez otca. Opustil ma v siedmom mesiaci tehotenstva, maly sa narodil a on sa na nho neprisiel ani pozriet. Stale sa s tym neviem vyrovnat a nemozem pochopit, ako moze chodit po svete s vedomim, ze sa mu narodil krasny zdravy syncek. Kvoli malemu mi je neskutocne luto, ze nema otca. Aj tehotenstvo som neznasala lahko, ale snazila som sa.
Mam obavy ako budem vsetko zvladat sama. O vyzivne som zatial nepoziadala a mam obavy, ci zvladnem financne a celkovo vsetko sama. Kazdy den pozeram na maleho a v duchu si hovorim, ako sa ho mohol jeho otec vzdat. Som len uprostred procesu zmierovania sa so situaciou a dufam, ze mu mozno najdem jedneho dna otca. Velmi si to zelam, lebo kazde dieta ma pravo mat rodicov, i ked nie vsetkym je to dopriate. Aj si to sama vycitam, ze mozno aj ja som urobila chybu. Velmi ma to vsetko mrzi. Ria