Balet Národního divadla uvádí premiéru dvou mistrovských dělGeorgeE Balanchina

Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?.

Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru.

Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby.

Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka.

Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.

Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld.

Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.

Who Cares?

Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby.

Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus.

Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa.

Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.

„Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura.

ozz, ŽenyproŽeny.cz