Poradna pro partnerské vztahy

S přítelem spolu chodíme rok, milujeme se a vím, že hodně. Je tu ale háček: Přítel mi dost často leze na nervy, spíše dokáže rozčílit úplnou prkotinou. Vím, že to jsou maličkosti, ale hrozně mě naštve a nemůže to asi nějak pochopit, i když mu to říkám. A pořád to dělá! Já jsem pak hysterická a řeknu mu věci, které nechci. V danou chvíli ho nesnáším a nechci s ním nadále chodit, protože mi už to hádání leze na nervy. Když ale on řekne, že tedy spolu nebudeme, tak to je pro mě nemyslitelné. Nemohu bez něho být, šíleně ho miluji. Jednou jsme se rozešli a já z toho byla vážně na dně. Moc ho miluji a vím, že ho potřebuji.
Přítel tvrdí, že ho nesnáším, protože mi vadí maličkosti. Ale já nemohu za to, že mě ty maličkosti hrozně rozčílí. No, a pak se hádáme každou chvíli a jsem na něho zlá.
Už nevím, co s tím mám dělat. Je to určitě i ve mě, jsem cholerik. Ale on by do mě také neměl rejpat! Vážně nevím :-( chjoo... Jestli to tak bude pokračovat, přestane ho to se mnou bavit a já se pak zblázním. Prosím moc o radu. Předem děkuji.

Mám bezproblémový vztah rok a půl, je mi 33 let. Přítel má 46 let, je to Angličan, stále svobodný a bezdětný. Po roce vztahu jsem očekávala, že bychom spolu mohli začít bydlet a trochu i plánovat budoucnost. Šla jsem tehdy na diskotéku, seznámila se tam s jedním Francouzem a dala mu telefon. Ráda se seznamuji s lidmi a ani nic jiného jsem tenkrát nehledala. Napsali jsme si pár SMS, kde mě zval na večeři. Můj přítel, když jsem pak byla nakupovat, mi zkontroloval mobil a přišel na tyto SMS. Myslela jsem, že je to konec, protože je hodně zásadový. Řekla jsem mu, že jsem očekávala nějaký vývoj v našem vztahu. Ale on tvrdil, že je ještě moc brzo. Následující tři měsíce jsme pak měli dost diskusí na toto téma.
Můj přítel je první chlap, se kterým bych chtěla dítě a cítím to dost silně. Teď je víc jak dva měsíce klid, protože jsem si řekla, že vše budu řešit až po dovolené, na kterou jedu za měsíc. Bude to znít hrozně, ale už jsem zaplatila letenky a bohužel mám vnitřní pocit, že mě přítel nechá jít a nebude bojovat. Opakovala jsem mu několikrát, že potřebuji slyšet něco konkrétního ohledně našeho vztahu a také že chci děti. On ale na otázku, jestli chce děti, jen pořád analyzuje a přemýšlí, že by byl starý otec a tak.
Já jsem v našem vztahu někde jinde. Chci rodinu a dítě, ne jen ztrácet s někým čas. Nevím, zda přítel toto chce také a kdy vlastně. On plánuje, že pokud se vrátí do Anglie, půjdu s ním. Mě by to nedělalo problémy, protože jsem tam kdysi žila, ale chci něco víc. Děkuji za odpověď.

S partnerem jsme spolu deset let a poslední dobou mě trápí otázka naší budoucnosti (je mi sedmadvacet let). Dosud spolu nebydlíme, což je z mé strany kvůli tomu, že stále studuji, i když při zaměstnání. Přítel také studuje. Bohužel, z jakéhokoliv hovoru o sňatku se snaží vykroutit a tvrdí, že na to nemáme peníze. Debata o svatbě je mu nepříjemná.
V jiných ohledech vztah funguje. Jsem přesvědčená, že se máme rádi. Chci ale podotknout, že trpím depresivní poruchou, která čas od času náš vztah negativně ovlivňuje a přítel se mi jednou svěřil, že rovněž toto je důvod jeho nerozhodnosti. Podle mě je problém i to, že je zvyklý na relativně bezstarostný život díky studiu a na spoustu volnosti, kterou mu dávám. Navíc ho zřejmě ovlivňuje skutečnost, že otec opustil jeho matku a sestru, takže přítel k nim má pocit větší zodpovědnosti.
Uznávám, že jsem introvert, takže na našem vztahu dost visím, i když přítele nijak nesvazuji. Je velmi ctižádostivý a při studiu často cestuje (někdy na delší dobu, tj. tři měsíce), což jsem mu nikdy nevyčetla a podporuji ho i v jeho koníčkách, díky kterým na sebe máme méně času… Myslím, že dělám pro vztah opravdu hodně, ale od partnera mi přijde, že se chová dost sobecky.
Prosím o radu, jak situaci řešit. Mám někdy pocit, že řešením je pouze rozchod. Ale na druhou stranu mám přítele moc ráda.

Nikdy jsem nebyla ideální, jako každá žena mám chyby a prohřešky, přesto jsem s přítelem byla šťastná. Byli jsme spolu skoro tři roky, překonali spoustu těžkého. On plánoval naši budoucnost, ale pak se to změnilo. Já to hned poznala. Nevydržela jsem, položila mu otázku a dostala snad nejhorší odpověď v životě: "Někoho jsem poznal". Našel si ženskou, zamiloval se. Rozhodl se pro ni po jejich čtyřech setkáních! Tvrdil, že mě má rád, ale že mu něco chybělo. A to "něco" prý ona doplňuje a je to ta pravá.
Postavila jsem se na nohy, dala základy vlastní firmě, avšak s ním jsem se scházet nepřestala. Byli jsme v kontaktu, nejdřív jen kvůli práci. Najednou říkal, jak mu to s ní nefunguje a po třech měsících se s ní rozešel. O mě neusiloval. Vypadalo to, že je spokojený – "zbavil" se jí i mě. Ale se mnou se scházel pořád, dokonce jsme spolu párkrát spali. Já pak měla chvilku nového přítele a od té doby jsem sex s ním odmítala.
Poté, co jsem byla zase sama, začal mít zvláštní narážky. Jako by naznačoval, že chce zpátky. Nakonec, po necelém roce, jsme zase spolu. Chová se skvěle, opět nám plánuje budoucnost, pořád mluví o nás, co kdy budeme dělat atd. Já jsem šťastná, i když věřit už není snadné. Stále nevím, jestli není chyba, když jsem mu odpustila a vzala zpátky? Je možné, aby se poučil? Nejsem naivní?

Chtěla bych se zeptat, zda má řešení situace, v níž jsme se s přítelem ocitli. Byli jsme spolu přes tři roky. Všechno bylo v pohodě, bez větších hádek – až na jeho žárlivé scény, když se okolo mě někdo točil. Určitým způsobem jsem mu hodně ubližila, aniž bych chtěla, ale odpustil mi. Ovšem neklapalo to, takže jsme se rozešli. Přes čtyři měsice jsme spolu nekomunikovali a nestýkali se, prakticky jsme o sobě nevěděli. A nějak začala ta bolest, že jsme o sebe přišli, ustupovat.
On se pak ozval. Jeli jsme na dovolenou a vše si vyříkali, snažili se jeden druhého pochopit. Za minulostí jsem udělala tlustou čáru a přítel tvrdil to stejné – jenže se ukázalo, že s minulostí smířený není. Při sebemenším podnětu mi totiž věci z minulosti předhazuje, staví na nich hádky. Už to trvá tři měsíce. Přitom vím, že oba moc chceme být spolu, milujeme se a představa, že bychom měli jít každy svou cestou a najít si nového partnera, nás ničí...
Přítel se mnou teď hraje zvlaštní hru, kdy je arogantní, odměřený, chladný, opovrhuje mnou. A když dojde k hádce, je schopný mi nadat, nemá vůči mě žádné hranice. Tvrdí, že to dělá, aby si udržel odstup. Prý má strach, že když se citově otevře, opět ho zklamu a zničím.
Zkrátka, ať se snažíme jakkoliv, nejde to a všechno vždycky krachne na minulosti. Strašbě bych chtěla nám pomoci a hlavně jemu, nevím ale, jak dál. Má vůbec smysl se o něco snažit? Děkuji.