Poradna pro partnerské vztahy

V červenci jsem se provdala a partner se začal po svatbě chovat úplně jinak. Dospělo to tak daleko, že mi teď sdělil, že ke mě nic necítí a dal mi ultimáta ve znění, musíš se okamžitě přestěhovat, prodat svůj byt, najít si tady práci. Plánovala jsem s ním rodinu a dítě… Hlavně mne děsí, že manžel o mne nemá zájem jako o ženu. Stále jen říká, že do svatby měl růžové brýle, ale ty už nemá, vidí vše jinak a pokud se nebudu řídit jím, tak to nemá smysl. Je mi třicet let, jemu pětatřicet.
Nevím, co dělat? Navštívila jsem už dokonce psychologa, ale to mi příliš nepomáhá. A řeknu-li manželovi něco, o čem jsem se s psychologem bavila, on odpoví, že to je můj výmysl. Prosím, poraďte, jak dál.

Přes rok žiji se svým přítelem a v posledním měsíci se často hádáme. Já se snažím od těch hádek uniknout, ale on mi pořád nadává a i nepěknými nadávkami. Nedokážu ho opustit, ale toto mi ubližuje, vždy po hádce se jde usmířit a následují sliby, že už takový nebude, ale já už tomu nechci věřít, chci tomuto zabránit, ale nevím jak.
Dokáže vyvolat hádku z naprosté blbosti a když ho ignoruji, tak je ještě hůř. Plánovali jsme rodinu a bylo vše krásné, ale teď ho nepoznávám. Jak tomuto mohu, alespoň trošku zabránit? Děkuji.

Žiji v manželství již přes 30 let. Ze začátku bylo velice hezké jak to většinou bývá v romantickém manželství. Manžel sice pocházel z rodiny, kde oba rodiče dost pili alkohol. Já jsem to tenkrát brala na lehkou váhu, jelikož jemu se alkohol protivil. Věřila jsem mu, jelikož když jsme byli spolu a to bylo i delší dobu i v našem domě, tak se pití nedotkl. Potom přestoupil do jiného zaměstnání, začali ho lákat kamarádi a to šlo na ostří nože. Postavili jsme spolu nádherný rodinný domek a pořídili si rodinu se dvěma dětmí. Ještě stále to byl hezký vztah i když měl sem tam výkyvy, ale to bývá všude.
Děti byly malé a já se věnovala dost jim., tak jsem nevnímala, že mě ten nádherný romantický vztah uniká. Krom toho jsem dost věřící katolička, tak bych určitě podle nauky mých rodičů nepřemýšlela při malých dětech o rozvodu. Čas plynul a manžel pohutkával alkohol čím dál více. K tomu ho ještě dost nabádala jeho matka, která pila s ním. Zažívala jsem v tu dobu doma hotové peklo, když ona přišla na návštěvu. Manžel mě nikdy neuhodil, ale ty na nadávky a ponižování byly dost neúnosné.
Myslela jsem, když již matku neměl, že bude ke mně jiný. Hodně jsem se přepočítala. Já odmalička trpím s kyčelními klouby a v loni jsem byla na operaci výměnu kloubu. Když jsem měla za sebou všechnu tu operaci i lázně a přijela jsem domů byl na začátku ohleduplný a ledacos mě pomohl. To vše byl asi zástěrka k vůli dětem. Mám nyní neustále nadhazováno, že jsem v domácím vězení (sem totiž již na celém inval.důchodu, chodím o dvou francouzkých holích a čekám v budoucnu ještě operaci toho druhého kloubu. Mám ještě ale po operaci komplikaci s kolenem, jak mě končetinu natahovali do délky. Tak operace tá druhá je odložená na neurčito).
Ano jsem odkázána, kdo mě doveze lékaři, na úřady i jiné vyřizování. Bývala jsem sama řidička osobního vozu a nyní již pro to koleno nedokáži rychle reagovat. Doma zvládám nejdůležitější úkony a to ještě dost chodím kolem manžela. On mě jen sem tam vyžehlí větší prádlo a to mě po delší době stejně vyčte. Bývají domácí hádky a to jen proto, že když se to na mne vše nastřádá, tak to již psychický v klidu nezvládnu.
Obracím se na vás o radu jak dál, jestli se ještě dá toto manželství zachránit, když manžel odmítá přestat pít alkohol. Je závislý na pivu a cigaretách. Krom toho jeho inteligence již dost hodně poklesává. Máme oba jen něco přes 50 let a to ještě podle mého není stáří, abychom si nemohli udělat základní věci.
Kamarádky mě radí rozvod, že se s alkoholikem nedá žít. Já jsem to vydžela tolik let a teď nevím jak by to dopadlo všechno s majetkem. Já bych mu při svém důchodu nedokázala splatit aní částku a od něho bych také nemohla nic očekávat. Prodat se to nedá, je dům stále ještě na půjčce, kterou platíme oba. Děti mají své rodiny a své životy. Prosím poraďte mě, jak mám žít dál.

Bezhlavě jsem se zamilovala do muže, který je o osm let starší, než-li já. Dává mi najevo, že má také zájem, což ve mně vyvolalo obavy z takového věkového rozdílu. Mně je šestnáct let – on zatím můj věk nezná (vypadám mnohem starší, naštěstí i chováním atd.). Zajímalo by mne, jestli je šance, aby takové vztahy fungovaly delší dobu? Předem děkuji za odpověď.

S přítelem jsme spolu devět let (teď on 29 a já 28). Oba jsme dost podobní, máme devadesát procent společných zájmů, oba řešíme a přistupujeme obdobně k věcem, plánovali jsme společnou budoucnost, měli na ni stejný náhled apod. Poslední rok jsme ale jaksi upadli do stereotypu. S vědomím, že máme jeden druhého, jsme na sebe nějak přestali být milí a nesnažili se na vztahu pracovat, problémy nechávali vyšumět a moc o nich nemluvili. No a před čtyřmi měsíci přítel řekl, že neví, jestli je to mezi námi v pořádku a jestli máme být spolu. A že by se vlastně chtěl rozejít. Byl z toho hodně špatný, měl výčitky. Já si uvědomila, jak moc ho miluju a nechci ho ztratit a řekla mu, proč si myslím, že to tak není a proč spolu být máme. On vlastně uznal, že je to pravda, ale má stále pocit, že neví, zda je správné, že jsme spolu.
Čtrnáct dní jsem potom dělala, co mu na očích viděla a relativně to fungovalo, ale iniciativa z jeho strany nebyla. Tvrdil, že vidí, jak se snažím a on se nesnaží, ale že si opravdu potřebuje udělat pořádek v hlavě a odstěhovat se na nějakou dobu (jak jsme spolu mluvili, vypadalo to, že jde maximálně o měsíc). Objímali jsme se, brečeli a ujišťovali se, že vše zvládneme! Přítel řekl, že to rozhodně nevzdává.
Odstěhoval se k rodičům, kteří bydlí kouskek od nás. A je už u nich tři měsíce. Bohužel se stále vidíme a jsme v kontaktu, ať kvůli většině společných známých nebo kvůli praktickým věcem… Chtěla jsem teď od něj vědět, kam se to v jeho hlavě posunulo a tak. On stále neví.
První dva měsíce jsem byla hodně špatná, ale nyní už mě to dalo hodně do života a vím, že to zvládnu (ale stejně jde o věc, kterou mám pořád v hlavě a neumím skoro na nic jiného myslet). Vím, že musím fungovat i jako samostatná jednotka, ať už budeme spolu nebo ne. Za ty tři měsíce jsem příteli poslala dva dlouhé dopisy a napsala v nich své myšlenkové pochody, co vím, že by mělo být jinak apod. On na to moc nereaguje. Když se zeptám, odpoví, že vše četl, ale že pořád neví.
Samozřejmě vyvstala i myšlenka, zda v tom není jiná žena. Jsem přesvědčena, že ne, už by s tím dávno přišel a nebo bych to na něm poznala. Z jeho chování vím, že mu nejsem lhostejná. Když se pokusím použít ženské zbraně, tak se snaží odolávat, ale je znát, že chladnou ho rozhodně nenechávám. Ovšem sám od sebe v podstatě nic neudělá.
Tři měsíce jsou dlouhá doba. Ale je to dlouhá doba i na takové rozhodnutí? Co mám dělat? Dát mu ultimátum a žádat, aby mě řekl, co a jak? Anebo mu nechat ještě prostor a snažit se vůbec se nevidět a nekontaktovat? Nebo mám vztah sama ukončit? Moc děkuji.