Poradna pro partnerské vztahy

Dobrý den, už delší dobu tápu, na čem vůbec jsem. Poznala jsem muže, se kterým jsem se začala vídat skoro denně, protože to byl můj soused. Já se do něho zamilovala. On ze začátku říkal, že zájem má, dával mi pořád pusinky. Pak se to nějak vytratilo...
Tvrdí, že mě má moc rád, ovšem nemůže mi říct, že mě miluje. Jsem prý jeho kamarádka, ale hodně blízká. Přitom beze mě nemůže být. Někdy mi naznačí, že v budoucnu to třeba bude jinak. Ale prostě jako kamarád se nechová – žárlí, spíme spolu (nemyslím sexuálně), i když už něco předtím proběhlo, objímá mě celou noc. Teď, když jsem se odstěhovala, brečel a chce se mnou bydlet. Říkal, že mě potřebuje a chce se mnou žít... tohle přece kamarádi nedělají. Pokládám si tedy otázku, že si to asi nechce přiznat.
Každopádně, já s ním bydlet chci, ale nechci být na pozici jen hodně blízké kamarádky. Navíc je mi hloupé se ho pořád ptát, jak to se mnou myslí. Je to tak už půl roku. Času jsem mu dala dost, aby si to ujasnil – nebo myslíte, že ne? Prosím, poraďte. Děkuji předem za odpověď.

S partnerem jsme spolu deset let a poslední dobou mě trápí otázka naší budoucnosti (je mi sedmadvacet let). Dosud spolu nebydlíme, což je z mé strany kvůli tomu, že stále studuji, i když při zaměstnání. Přítel také studuje. Bohužel, z jakéhokoliv hovoru o sňatku se snaží vykroutit a tvrdí, že na to nemáme peníze. Debata o svatbě je mu nepříjemná.
V jiných ohledech vztah funguje. Jsem přesvědčená, že se máme rádi. Chci ale podotknout, že trpím depresivní poruchou, která čas od času náš vztah negativně ovlivňuje a přítel se mi jednou svěřil, že rovněž toto je důvod jeho nerozhodnosti. Podle mě je problém i to, že je zvyklý na relativně bezstarostný život díky studiu a na spoustu volnosti, kterou mu dávám. Navíc ho zřejmě ovlivňuje skutečnost, že otec opustil jeho matku a sestru, takže přítel k nim má pocit větší zodpovědnosti.
Uznávám, že jsem introvert, takže na našem vztahu dost visím, i když přítele nijak nesvazuji. Je velmi ctižádostivý a při studiu často cestuje (někdy na delší dobu, tj. tři měsíce), což jsem mu nikdy nevyčetla a podporuji ho i v jeho koníčkách, díky kterým na sebe máme méně času… Myslím, že dělám pro vztah opravdu hodně, ale od partnera mi přijde, že se chová dost sobecky.
Prosím o radu, jak situaci řešit. Mám někdy pocit, že řešením je pouze rozchod. Ale na druhou stranu mám přítele moc ráda.

Nikdy jsem nebyla ideální, jako každá žena mám chyby a prohřešky, přesto jsem s přítelem byla šťastná. Byli jsme spolu skoro tři roky, překonali spoustu těžkého. On plánoval naši budoucnost, ale pak se to změnilo. Já to hned poznala. Nevydržela jsem, položila mu otázku a dostala snad nejhorší odpověď v životě: "Někoho jsem poznal". Našel si ženskou, zamiloval se. Rozhodl se pro ni po jejich čtyřech setkáních! Tvrdil, že mě má rád, ale že mu něco chybělo. A to "něco" prý ona doplňuje a je to ta pravá.
Postavila jsem se na nohy, dala základy vlastní firmě, avšak s ním jsem se scházet nepřestala. Byli jsme v kontaktu, nejdřív jen kvůli práci. Najednou říkal, jak mu to s ní nefunguje a po třech měsících se s ní rozešel. O mě neusiloval. Vypadalo to, že je spokojený – "zbavil" se jí i mě. Ale se mnou se scházel pořád, dokonce jsme spolu párkrát spali. Já pak měla chvilku nového přítele a od té doby jsem sex s ním odmítala.
Poté, co jsem byla zase sama, začal mít zvláštní narážky. Jako by naznačoval, že chce zpátky. Nakonec, po necelém roce, jsme zase spolu. Chová se skvěle, opět nám plánuje budoucnost, pořád mluví o nás, co kdy budeme dělat atd. Já jsem šťastná, i když věřit už není snadné. Stále nevím, jestli není chyba, když jsem mu odpustila a vzala zpátky? Je možné, aby se poučil? Nejsem naivní?

Chtěla bych se zeptat, zda má řešení situace, v níž jsme se s přítelem ocitli. Byli jsme spolu přes tři roky. Všechno bylo v pohodě, bez větších hádek – až na jeho žárlivé scény, když se okolo mě někdo točil. Určitým způsobem jsem mu hodně ubližila, aniž bych chtěla, ale odpustil mi. Ovšem neklapalo to, takže jsme se rozešli. Přes čtyři měsice jsme spolu nekomunikovali a nestýkali se, prakticky jsme o sobě nevěděli. A nějak začala ta bolest, že jsme o sebe přišli, ustupovat.
On se pak ozval. Jeli jsme na dovolenou a vše si vyříkali, snažili se jeden druhého pochopit. Za minulostí jsem udělala tlustou čáru a přítel tvrdil to stejné – jenže se ukázalo, že s minulostí smířený není. Při sebemenším podnětu mi totiž věci z minulosti předhazuje, staví na nich hádky. Už to trvá tři měsíce. Přitom vím, že oba moc chceme být spolu, milujeme se a představa, že bychom měli jít každy svou cestou a najít si nového partnera, nás ničí...
Přítel se mnou teď hraje zvlaštní hru, kdy je arogantní, odměřený, chladný, opovrhuje mnou. A když dojde k hádce, je schopný mi nadat, nemá vůči mě žádné hranice. Tvrdí, že to dělá, aby si udržel odstup. Prý má strach, že když se citově otevře, opět ho zklamu a zničím.
Zkrátka, ať se snažíme jakkoliv, nejde to a všechno vždycky krachne na minulosti. Strašbě bych chtěla nám pomoci a hlavně jemu, nevím ale, jak dál. Má vůbec smysl se o něco snažit? Děkuji.

Dobrý den, jsem třináct let vdaná a máme třináctiletou dceru. Až na občasné nedorozumění máme dobré manželství. Před pěti měsíci jsem si našla jinou práci a manželovi to strašně vadí, pořád mi vyčítá, že jezdím pozdě domů, ještě jsem nedostala slíbený telefon. A když jdu s kamarádkou na kávu, musím vždycky říct, kdy přesně se vrátím. Pokud to nedodržím, tak je scéna – nikoliv ovšem kvůli tomu, že by měl strach, ale protože jsem se nevrátila včas.
Nevím, kdy jsem ztratila důvěru, ale od té doby jsou některé dny přímo šílené. Kolikrát se mi ani nechce domů a dokonce to i někdy udělám schválně, ani nevím proč.
Je mi třiatřicet let a poučování, jak se mám chovat, co pít a nepít a s kým se bavit snad už dostávat nemusím. Nejvíc mě ale mrzí, že s námi nechce nikam jet, ať je to bazén nebo něco jiného. S dcerou máme nádherný vztah a když s námi není, tak je den naprosto skvělý.
Je možné, že žárlí kvůli kariéře, že jsem na novém místě zůstala a že se mi tam daří?
Na jednu stranu ho nechci ztratit, ale na druhou stranu mě nebaví nemluvit s ním dva dny a pak dělat, že se nic nestalo. A když si chci promluvit, řekne, že krávoviny nebude řešit – prý kdybych dodržovala pravidla, tak by byl nejšťastnější. Ale kdy mám být šťastná já?
Nevím, jak to řešit, když neposlouchá. A do poradny asi také nepůjde. Neustále mi říká, ať se změním. Ale kdy se změní on? Bojím se, že to bude čím dál horší. Prosím, poraďte. Děkuji.